Galerie bolesti

Mám chuť zase psát něco prozaického. První dva kousky jsou na světě, tak snad budou přijatelným úvodem do příběhu, který by měl mít prvky thrileru, hororu a bůhneví čeho. Zda se mi to podaří, to už posuzujte Vy. Uvítám kritiku, chci se v próze zlepšovat. Název a číslování bude možná ještě pozměněn časem.

I.

Její dech připomínal pach rozinek.Více už jich před hřbitovem spolykat nestihla, a přesto se jí stále držel. Pořád si v duchu nadávala do těch nejšpinavějších kurev, a jak plynuly další minuty co ležela v jámě, z nadávek se staly táhlé slzy a beznadějný fňukot. Neměla ponětí kolik je hodin, jediné čím si mohla být jistá byla ta pálivá zima a dokonalá tma. "Tolik podělaných let jsem mu věnovala...tolik." pronesla hrkavým hláskem, na kterém bylo patrné, že právě překračuje své hranice odolnosti. Znovu se beznadějně zahleděla na temnou oblohu aniž by jakkoliv narušila svůj schoulený posed. Opět ji hlavu srazil k zemi stejný obraz bezvýchodnosti.
Strmé skalnaté zdi prošpikované čedičem a červy, nejméně takových 15 metrů, určovaly hranice a pravidla hry. Ne, odtud se nemá jak dostat, to pochopila už minulý týden.
Nechápala proč jí ale pořád dává jídlo a vodu, nedávalo to smysl. Věděl přece dobře, že když se jí podaří dostat zpátky nahoru, tak se mu pomstí. Mohlo jí něco uniknout? Byl snad ten muž, kterého znala celých 8 let jen iluze, kterou jí servíroval a krmil dosytosti? Ne, to nebylo možné, znala přece dokonale jeho tělo i mysl. A přece ji dokázal překvapit, tento tah nečekala. Poprvé se jí nebál, poprvé se jí dokázal postavit, podcenila ho.

II.

"Můžete mi sdělit mladá dámo, co Vás vede k neplnění Vašich povinností? Proč již poněkolikáté porušuješ kodexy chování a napadáš své spolužáky?" zeptala se opět s tím otravně znějícím přízvukem profesorka mladé Evy. Ta jen strnule hleděla do jejích očí se záměrem varovat ji. Ale profesorka Ratger právě vylila pohár trpělivosti a tentokrát dokonce obdarovala Evu fackou. "Kdo myslíš že za Tebe zaplatí tu škodu co jsi udělala na pánských toaletách? ukázala přísně ke dveřím svého kabinetu svým pokřiveným prstem. "Garantuju Ti, že Tě nechám vyhodit a postarám se aby Tě už nikde nevzali."
To byla poslední povýšenecká slova profesorky Ratger. Pak už následovaly jen rychlé pohyby Evy, která při oné facce výtáhnula z bundy nůž a nyní již věděla jak ho použije. I přesto, že byla o desítky let mladší, svou výškou veškerý handicap vůči Ratger vynulovala. Nejdříve ji přitiskla ke zdi a loktem udeřila do zad. Pak jí paralyzovala paží krk a začala bodat nožem do ramene. V bleskově marném souboji se Ratger pokoušela ještě přivolat pomoc, ale v tom momentu už jí z hrdla pryštila krev a její hlas ztratil význam.
Eva ji ještě několikrát kopla do žeber, když se svíjela bolestí na zemi. Během toho stále nespouštěla zrak z jejích očí. Tentokrát si ten pocit zadostiučinění a osovobození od krutovládkyně opravdu užila.
Bylo jí jedno jestli to Ratger přežije nebo ne. Když se vyplížila z kabinetu ven byl to ten osvěžující pocit volnosti, co jí vykouzlil na tváři její první podzimní úsměv.