Jsem velmi muzikální osobnost. I když co se týče vytváření i jednoduššího rytmu (i z toho tleskacího cvičení na hudebce sem vždycky vylít jako první) tak jsem levej jak šavle. Není pro mě větší slastí než zastrčit do ucha sluchátka zavřít oči a ponořit se celou myslí do dobré hudby.
Zaposlouchat se do textů Boba Dylana, Davida Gilmoura či Jima Morrisona, do kytary Anguse Younga, Gena Simmonse, Jimiho Hendrixe, Erica Claptona (zvlášť když ještě hrál v Cream) či Keitha Richardse je prostě dokonalý zážitek.
(Mimochodem, jestli neznáte dvě jména a více, tak si jděte někam nafackovat a pročtěte si příslušná hesla na wikipedii.
Opravdu dobré songy nebo i celé album se poznají tak, že je můžete poslouchat pořád dokola a pořád vás baví, pořád se vyžíváte v každém v každém tonu a každém slovu. Takových opravdu není moc. Namátkou bych si vybavil Dark Side of the Moon od Pink Floyd, The Doors od The Doors a Surrealistic Pillow od Jefferson Airplane.
Člověk je donekonečna schopen poslouchat precizně zvládnuté klávesy Raye Manzareka, Pink Floydské experimentování se zvukem a procítěný zpěv Grace Slick.
Každou sekundu jste blíže své vlastní vnitřní realitě, hudba vás dostává do jiných světů a zároveň vás přibližuje k sobě samému.
A jaký je váš vztah k vaši oblíbené hudbě? Jestli víte o něčem dobrém co by stálo za poslech klidně mi dejte tip.
PS: Ne, poslední výšplecht nějakého jakožejo-rádobyhustýho hoppera a nebo nějaké popové rychlokvašky opravdu není nic dobrého.
PPS: Dal sem si novou fotky do profilu jak se vám líbí? :-D (ne opravdu se pořád netvářim takhle, jde o drobnou recesi)
EDIT:Když po sobě některé z těchto starších článku čtu, mám rozporuplné pocity. Ačkoli si stojím za většinou zde vyjádřených názorů, s odstupem času poněkud lituju přímého, až arogatního způsobu jakým jsou zde vyjádřeny. Přičítám to mladické zbrklosti světem nepochopeného intelektuála :-D.
