Zrušte je, zadupejte, vymažte je z map. Stejně tady zůstanou.

Celý život byly závislé na zemských nebo státních dotacích. Kdejakému účetnímu pily krev. Šetřilo se na nich nejvíc, ačkoli jejich náklady byly nejmenší. Až pánové či soudruzi ekonomové konečně přikázali: zrušit!

MistroviceZdŠ

A tak se lokálky rušily a rušit budou. Tu zcela oprávněně, tu diskutabilně, tu naprosto tupě. Prostě jednoho dne vlaky jedou naposledy. Pan kronikář píše černě. Zahrádkáři odkupují pražce. Silničáři asfaltují přejezdy. Kartografové gumují mapy. Úředníci ruší. Pantáta si za dva důchody kupuje šunku v autobazaru. Pamětníci stárnou.

Tuhle jsem se prodíral jednou takovou zrušenou tratí. Klučina, co po silnici vedle okázale šlapal na kole, se na mne podíval jako na obecního blba a důležitě pronesl: „Heč, tady jezdil vlak!“

„A ty ho pamatuješ?“ zeptal jsem se ho naprosto iracionálně, aby řeč nestála. Znova se nade mnou pohledem slitoval: „Ne. Táta má auto.“ a trochu smutně dodal: „já jsem vlakem ještě nikdy nejel.“

„Ále - jednou třeba pojedeš.“ řekl jsem mu a sedl si na zapomenutý patník u dávného pešuňku. Kdo ví. Možná pojede, možná nepojede nikdy. Ale už ví, že tady po tom náspu, tam jak jsou ty akáty a tam kousek vedle, co zahrádkáři zasypali zářez smetištěm, jezdil vlak. A třeba jednou, až bude starší, tak své auto zastaví na krajnici za humny, rozhlédne se po kraji a uvědomí si, že ten násep je tam pořád. Že ta cesta po vrstevnici v obloucích mezi pastvinami je pořád stejná. Že ten propustek je úplně stejně rozvalený, jako když do něj kdysi po čtyřech lezl. A támhleten barák u dvou velikánských líp – no jasně, to přece bylo nádraží. 

Lokálky. Zrušte je, zadupejte, vymažte je z map a z jízdních řádů. Postavte přes ně dálniční přivaděče. Stejně tady jejich stopy zůstanou. Ještě jsem neviděl lokálku, po které vůbec nic nezůstalo. Viďte, kluci? Zdravím, ZdŠ