Poslední otočení nedotknutelných

Bývala to na dráze hezká tradice. Jednoho krásného dne na točnu ve výtopně přistavili vyleštěnou ocelovou krásku a před ní posadili jejího pána, oděného do gala. Ajznboňácká dechovka zadula a točnař zahájil poslední otočení.

Panu strojvedoucímu během posledního otočení před očima proletěly ty desítky let u horkého kotle a dvou nikdy nekončících ocelových nitek kolejnic. Projely mu před očima tisíce vlaků, které mu ostatní svěřili a on si toho vždy vážil. Kamarádi, parťáci a správkaři okolo točny zavzpomínali, jak s panem strojvedoucím jezdívali, jak se s ním hádali o uhlí v tenru nebo o opravu kotle, vzpomínali, čemu se u pana strojvedoucího naučili, čím se pro ně stal vzorem, a proč si ho vážili a budou vážit i nadále.

Dechovka dohrála, točna se zastavila, pan strojvedoucí utřel slzu a věděl, že tentokrát už ajznboňáckého doktora nepřemluví, aby mu ještě aspoň na jeden rok znovu podepsal, že ještě může jezdit. Věděl, že tentokrát už na odpočinek odejít musí. Věděl ale také, že za ním zůstaly desítky let poctivé práce, že vychoval desítky a stovky následovníků, a že bude mít dveře ve výtopně vždycky otevřené, až se bude třeba někdy chtít aspoň podívat na „tu jeho“, když už se s ní nebude moci prohánět po trati.

Jistě, ne všichni strojvedoucí si to takhle mohli shrnout. Mnozí z těch shromážděných okolo točny si určitě pomysleli: sláva, konečně od toho protivného dědka bude pokoj. Bůhvíco si budu myslet já sám a ti okolo mne, až (obrazně řečeno) naposled někde otočí mne.

Co ale na tuty vím, že bych nechtěl mít poslední otočení na takovéhle točně:

Na té bych naposledy otočil ty, po jejichž „práci“ ta točna tahle dopadla. Ty, o kterých jsme často doufali, že budou dobrými „strojvůdci“, že budou spolehlivě řídit vlaky, ve kterých my budeme jezdit, a proto jsme si je zvolili. Jenže oni se dobrými „strojvůdci“ nestali. Zato se zařadili mezi podivná individua do všelijakých šílených spolků a podivných part.  Nabyli přesvědčení, že jsou nedotknutelní, že tomu tak bude na věky - a pokud jim hrozí odchod, nepřemlouvají, ale rovnou uplácejí a vydírají. Stejně ale jednou budou muset odejít. Zůstanou po nich nepotrestané zlodějny, nezvladatelný binec a neřešitelné dluhy.

A z kdysi důstojné a ctihodné výtopny zůstane jen tahle točna.  Nejsem si jistý, zda s ní ovšem půjde otočit, neřkuli pohnout. Motor, kabely, ložiska, kolejnice a dvě třetiny nosníků někdo ukradl.

Inu, zřejmě si budeme muset postavit novou výtopnu a vychovat si nové strojvedoucí. Zdravím, ZdŠ    

Obrázek v perexu a uvodu článku zdroj: http://www.nadraziletohrad.wz.cz/galerie/Pary.htm

Obrázek v článku zdroj: http://www.panoramio.com/photo/43514392