Porazili mi strom života.

Ale já se na ně nezlobím. Jak mohli v Trutnově tušit, že ten smrk, co na Královédvorské ulici právě skolili motorovou pilou, zasadil skoro před padesáti lety místní pan učitel právě v den, kdy se mu v České Lípě narodil třetí vnuk?

Vyrůstali jsme spolu, já a můj smrk. Já pozvolna přerůstal ostatní mimina, pak spolužáky i rodiče. On postupně přerůstal plot, okolní třešně a pak i prarodičovský dům. Já čas od času měnil svůj šatník, on čas od času měnil jehličí. Mně časem šedivěly a vypadávaly vlasy, jemu časem usychaly a opadávaly větve. Má ramena se stávala útočištěm celých generací andulek, jeho větvoví hostilo tisíce vrabčáků. Když jsem se vyškrábal k nedalekému Gablenzovu pomníku, vydržel jsem se celé hodiny dívat na Krkonoše. Také vrcholek mého smrku se léta mohl opájet výhledem na vždy čarovnou Sněžku.

O víkendu jsem na té Sněžce byl, ale můj strom už to z Trutnova neviděl. Ten už je holt někde ve stromovém nebíčku.

Lidé, než porazíte nějaký strom, zapřemýšlejte, jestli něčí není. Nemyslím tím, jestli patří městu, obci, státu, či sousedovi. Zapřemýšlejte aspoň na zlomek chvilky, kdo a proč ten strom, jehož život právě ukončujete, zasadil.

Já se vůbec nezlobím na toho, kdo ukončil život stromu, co byl můj, ale nepatřil mi. Prostě k tomu nějaký důvod byl a já do toho nemám co mluvit. Akorát je to takový divný pocit, přijít o strom. Zdravím, ZdŠ.