Nejspokojenější zaměstnanci? Ve frontě na výplatu.

Výplatní sáček, a v něm střídavě záloha nebo dobírka. Vždy dvakrát měsíčně bývaly pracovní dny mého mládí navýsost váženými, radostnými, toužebně očekávanými a veselými.

Ten pokřik „dávaj peníze!“ se mezi pracujícími šířil bleskem. Pán nebo kmán, sešikovali jsme se do fronty. Kolegu před sebou jsem škádlil, že ho letos vidím poprvé, ti za mnou halasili, že simulanti dostávají chinin a aspirin, nikoli výplatu. Všichni jsme, podepisujíce společný jmenný seznam, šilhajícím okem přelétli, kolik kdo bere a vyfasovaným papírovým sáčkem dráždili ještě ty neobdarované. Nepamatuju, že by tehdy někdo prudil s ochranou osobních údajů a s podobnými ptákovinami.

Dnes v žádných frontách nepostáváme. S nikým se nepošťuchujeme. Papírové sáčky dávno došly. Personální každého desátého každému přihraje strakatě zaflekovanou obálku a v ní dvě á-čtyrky s tajemnými čísly a nesrozumitelnými účetními položkami. Když mi dojde rozdíl superhrubé a čisté mzdy, udělá se mi šoufl. Kdybych nechtěně zahlédl kolegovu výplatnici, asi bych byl úředně zastřelen. A konečně, ty peníze první nedostanu já, který je vydělal, ale cizí lidi v cizí bance, kterou nechci, k ničemu nepotřebuju a ještě jí za to zaplatím jako trotl.

Dřív se říkalo "budování pracovního kolektivu", dnes říkáme "teambuilding". Dřív jsme k tomu měli papírové výplatní sáčky a legraci, dnes máme workshopy a kožené ksichty. Inu, pokrok. Zdravím, ZdŠ