Koňská dávka

S tímhle pojmem jsem si vždy pojil představu, že ležím jak lazar, a s poťouchlým šklebem se blíží nějaký felčar s injekcí, co má zdvih pístu půl metru a jímá dva litry nějakého nažloutlého neřádu.

Ale ta koňská dávka, co jsem obdržel o víkendu, vypadala úplně jinak. Ani pořádně nevím, od koho jsem ji vlastně dostal. Určitě od matičky přírody, určitě od kamarádů, ale taky od někoho úplně neznámého.

Ranní motorák nás dovezl do mlhy na konec koleje a naznačil, že dál musíme po svých. První kopec nás nabudil tím, že skrz valící se mlhu nebylo z jeho vrcholku vidět vůbec nic. Chvíli poté horský prales zdarma rozdával neuvěřitelné barvy a tvary. Podmáčenými loukami jsme hopkali po drnech, abychom si nenabrali do bot. Na dně vypuštěné přehradní nádrže jsme najednou viděli dávnou ves, kde po cestě drncaly žebřiňáky a dřevař s koněm stoupali úvozem k lesu. Plavebním kanálem, kterým sto padesát let netekla voda, najednou do Saska zase pluly klády a chlapi po březích je pošťuchovali sochory.

Nějaký půlnoční plch slídil kolem spacáku, zda pro něj nemáme něco na zoubek. Ráno na horské louce nebylo nic než rezavá tráva, vidrholec a strašidelně pokroucené stromy bývalé aleje. Vesnici po válce zlikvidovali včetně základů, ale my jsme ji rozpoznávali. Viděli jsme všechny, co tady žili - lidi i stromy. Viděli jsme, jak se denně rvou o přežití, jak se nevzdávají. 

Neexistující ves Grünwald. Foto: Lenka Stehlíková

Nějak mi nedocházelo, zda mě bolí nohy, záda, nebo celý člověk. Bylo úplně jedno, kolik kam to bylo kilometrů. Na nádraží jsem spořádal guláš za 59 korun a když jsem se pak belhal do vagónu, nohy křičely, že už tam nedojdou. Ale došly. Z té koňské dávky poznání, obdivu, pokory, úcty a síly na ně přece jen trochu zbylo.

Tak takhle vypadá koňská dávka. Kdepak felčar s obouruční injekcí! Jen listopadový kus zmučené a přece tak bohaté země od Českého Jiřetína k Bouřňáku, pořádný bágl a prachobyčejné kamarádství. Nic víc.       

Zdravím, ZdŠ