Jak jsme chtěli být ohleduplní ke světovému klimatu

Když solární energie a větry zanesly jednu angažovanou svazačku mořem do OSN v New Yorku, proč bychom i my, staří flegmatičtí páprdové nemohli cestovat do práce v České Lípě, hnáni větry a slunečními paprsky?

Navíc budeme v práci aspoň k něčemu dobří, na rozdíl od ortodoxní brontosaurkyně, která toliko odrecituje našprtaná klišé při konferenci o ničem a při rautu sežvýká uhlíkové řasy máčené ve veganském uhu.

Pravda, Česká Lípa je trochu menší než New York a nepluje se do ní přes Atlantik, nýbrž po Ploučnici. To může být pro světová média trochu svazující, proto zprvu padl návrh přestěhovat naši fabriku do New Yorku někam blízko k OSN, ale šéf to ve své malosti zatrhl, poněvadž to by prý pak nemohl z Dolní Libchavy jezdit do práce služebním autem. Navíc v budgetu nemá pro stěhování do New Yorku příslušný chlívek a směrem k OSN dokonce vzkázal, ať se jde vycpat.

Kupodivu nikdo z nás pracujících neoplývá jachtou, ale Franta si vzpomněl, že by ještě mohl mít doma za kůlnou zbytek kánohehy, kterou roku 1974 s tatímkem sbastlili a krátce nato utopili pod jezem u prádelny během českolipské neckyády. Po drobných opravách a úpravách by se do tohoto hupcuku tři pracující snad usadit mohli.  

Pohon obnoveného hupcuku bohužel nebude solární, poněvadž to bychom my pracující nikdy nezaplatili. Nepřihlásil se žádný dobrovolník, který by na to za pouhých třicet pět let našetřil, kdyby neplatil nájem a jedl jenom uho. Násilím vybraný dobrovolník nás zle pokousal, když mu došlo, že by se uhem měl stravovat až do roku 2054.

Taktéž pohon větry jsme zamítli, poněvadž v pracovní dny obvykle panuje bezvětří a na pracoviště bychom se s bídou dostavili tak k obědu, navíc už z větší části sežranému, a zbylo by na nás zase jenom něco s uhem. Alternativní pojetí pohonu větry nepřichází v úvahu, poněvadž v tom strašným smradu bychom ztratili orientaci a nestihli bychom ani to uho.

Naše plavba za pozornosti světového tisku zastoupeného externí redaktorkou městské drbny započne u mostu v Brenné. Krizovými místy jsou rozvalená šlajsna u Staré Lípy a hospoda v Žizníkově, kterou za posledních dvacet let bez zakotvení neminulo ještě ani jedno plavidlo, poněvadž tam vaří mnohem fajnovější věci, než uho. 

Drobné rozepře přinesla diskuze, kam a jak budeme během plavby chodit na záchod, poněvadž po vzoru newyorské brontosaurkyně je ulevování si do řeky či na břeh nepřípustné, kýbl situovaný na zádi kánohehy by se mohl zvrhnout a hrdinná posádka by mohla nelidsky zahynout. Pokud by se kýbl nezvrhl a my s ním dopluli do cíle, pak ovšem  kolektivní smlouva zakazuje manipulovat v prostoru firmy s odpor vzbuzujícími látkami či tekutinami, s výjimkou uha.

Rovněž jsme požádali OSN, zda by do České Lípy, podobně jako do New Yorku, v ústrety naší kánohéze nevyslala 17 plavidel. Po dotazu u Povodí Ohře nám ale OSN odpověděla, že na zvýšení potřebného průtoku Ploučnice ze 4 na 3500 m3/s ještě nebyly uvolněny dotace. Navíc všechna labská zdymadla od Hamburku po Bad Schandau odmítla plavbu lodí OSN do České Lípy podpořit, poněvadž jim Češi po Labi do Německa posílají humus, co vypadá jako UBS (Universale Braunsauce, německá obdoba českého uha). 

K dovršení všeho neštěstí naše plavidlo manželka jednoho z plavců rozštípala na drobné třísky, když budoucího plavce přistihla, jak na přední bok kánohehy umně píše GRÉTA, a při následném tříhodinovém výslechu provázeném nasazením mírných donucovacích prostředků mu neuvěřila příčinu jeho počínání.    

Ze všeho zde vypočteného je zřejmé, že doprava do práce plavidlem na bázi solární a větrné energie bohužel není realizovatelná.

Jako malou náplast na tento nezdar jsme alespoň projevili touhu omezit v práci námi zanechávané uhlíkové stopy. To nám šéf zatrhl s tím, že úplně stačí naše omezené pracovní stopy. Ze zoufalství Milda alespoň omezil své uhlíkové stopy v kabince na záchodě a když je alternativně zanechal v rohu za stolem v kanclu, nasadila mu paní uklízečka dvojitého Nelsona, takže skončil na jipce.

Nabádání spolupracovníků v závodní kuchyni k tomu, aby pravidelné pondělní uho ukuchtili na plotýnce s příkonem nejvýše 25 Wattů a certifikátem, že spotřebovává elektřtinu výhradně z obnovitelných zdrojů, vyvrcholilo hromadnou řeží, po níž naše brontosaurské sdružení i kuchyňská četa rovněž skončili na jipce. Navíc tam byl mistr šéfkuchař inzultován lékařem, kterého mistr napomenul, že mu z dýchacího přístroje pouští zbytečně mnoho kyslíku, což musí nutně vyvolat nevratné změny v jeho prohuleném plicním klimatu.

Dva urostlí lapiduši, kteří pana doktora v košatince vyváděli neznámo kam, ještě stačili zaútočit na redaktorku městské drbny, jež před jipkou sbírala informace pro článek „Naše město příkladem v ochraně klimatu“. Tím pádem se poprvé v dějinách nemocnice stalo, že kapacita oddělení JIP byla zcela naplněna.

Potíž nastala pouze v tom, že v nemocniční kuchyni nebyli na tak velké množství uha připraveni a museli jej operativně nastavit naředěným mlékem.    

Tak vidíte. Všichni se posmíváme jedné nešťastné recitátorce, ale – zkusme si to sami, žít ohleduplně ke světovému klimatu!   

Tolik jipek na světě není.