Humáč

Venku je humáč. Od pondělka do pátku jsem mému chlebodárci věnoval třináct hodin přesčasů, mám tedy v neděli nárok tak říkajíc hodit kopyta hore a čumět po ptákách. Což ochotně činím.

Roztekl jsem se na židli u okna, kafe a nohy mám na stole, po mně polehává notbúk a když natáhnu levou ruku, tak dosáhnu i na fotografyho přístroj. Na sobě mám to nejhumusovitější tričko, co jsem ve skříni našel. Jednu ponožku mám asi naruby. Od rána jsem se ještě nečesal. Vůbec mne nezajímá, kolik je hodin.

Na stromech před oknem defiluje rozličné ptactvo nebeské. Vzájemně na sebe čumíme. Tedy – já, vyzbrojen brejlemi, vidím akorát siluety, oni mě asi vidí i bez brejlí a v celé mé kráse. Jen počkejte, brkošové, až vám bude padesát, taky budete vidět velký kulový.

 Venku je humáč a nechce se mi tam. Až humáč skončí, bude zase vidět desítky kilometrů daleko do kraje - jenže to už já zase budu dělat přesčasy. Někdy mě tak napadá, jestli by nebylo lepší, kdyby byl humáč na věčné časy a nikdy jinak.

„Zas se tam jen tak válí u okna a čumí po ptákách!“ jako bych zaslechl z kuchyně, „kdyby to okno radši umyl!“. Někdy mě tak napadá, jestli by nebyly lepší ty přesčasy na věčné časy a nikdy jinak. Zdravím, ZdŠ