Co učiní muž, uklouzne-li na zamrzlé louži?

Kráčel jsem disciplinovaně ulicí, přemýšleje o nesmrtelnosti chrousta či jiné důležité problematice. Kousek přede mnou se pinožil malej kluk, byv dohlížející matinkou nemilosrdně napěchován do oteplovaček, jejichž rozměry a tepelně-izolační vlastnosti by kvitoval nejeden kosmonaut na Měsíci. Přes noc trošku mrzlo a malý astronaut objevil před činžákem zamrzlou louži, s níž městské technické služby prohrály boj.

Co učiní muž, když uvidí zamrzlou louži? No samozřejmě - musí se sklouznout. Veden vrozeným pudem, mladej přistoupil k činu. Jenže ouha! Tření mezi ledem a podrážkami botek vykazovalo zcela jiné hodnoty, než vatovaný krasobruslař očekával, pročež chudák hodil pořádná záda. Maminka se překvapeně ohlédla, co to bylo za žuchu, a mně se stáhl žaludek při představě, jaký soprán by v takové situaci vyzpívala moje kostrč.

Místo klasického scénáře (heknutí + dvouminutový nádech + siréna 115 decibelů) však postižený mladý gentleman reagoval neobyčejně mužně. Povstav, věnoval zrádné ledové ploše opovržlivý pohled, oprášil kombinézu a statečně zadržuje bolest, pronesl: „Že jsem se na to radši nevysral…“. Ustrnulá maminka ještě asi nikdy nebyla červenější než teď a já mohl toliko galantně od scény odvrátit tvář a stéci po zdi baráku.

Omlouvám se za slova drsné reality, ale uznejte sami, že to bez nich napsat nešlo. Inu, některé věci máme my chlapi prostě vrozené. Zdravím, ZdŠ