Co jednou odkážeme našim dětem? Protihlukovou stěnu.

Navrhuji  požádat o zapsání českých železničních koridorů do seznamu světového dědictví UNESCO. Málokde ve světě zůstávají po jediné lidské generaci pomníky hlouposti v tak impozantním rozsahu.

Strančice. Další vítězství betonu nad duchem. foto: poborskiii; zdroj: k-report.net

Před desetiletími to často bývaly krásné tratě v nekonečně proměnlivé krajině. Městečka, lesy, aleje, pole, rybníky, háje, chalupy, louky... , i paneláky, rozvalené fabriky, hesla a smetiště – ale pořád bylo z vlaku na co koukat. Pravda, koleje i vlaky na tom tenkrát byly technicky dost bídně a při stodvacítce šlo vypružení podvozků vagónu skoro na doraz.

Přes železobetonové stěny, bariéry a ploty podél koridoru toho dnes z vlaku moc neuvidíte, ani když jsou hradby místy z nějaké původně průhledné hmoty. Abyste, zírajíce do ubíhající stěny, nevypadali tak tupě, zkuste se zabavit vyhledáváním několika ještě nepočmáraných ploch. Vagón je stejný jako před desetiletími, akorát zbědovanější, a při stočtyřicítce podovzky připomínají záchvat padoucnice. Okno neotvírejte, jinak ohluchnete. Tohle je, holenkové, český železniční koridor. Jednou se fotografující Japonci budou přetlačovat na peronu v Mnichovicích stejně, jako dnes třeba na Hradčanském náměstí. Památky UNESCO jsou magnetem na turisty.

Nepochybuji, že někde protihlukové bariéry opodstatnění mají. Zdaleka ne všichni u tratě žijící lidé o ně ale stojí. Nedivím se jim, já bych z verandy také nechtěl čučet do zdi. Mnohé kilometry protihlukových zdí jsou funkčně zcela impotentní. Najdeme je také ve vzrostlých lesích, v širých polích či na okrajích traťových zářezů. Proboha, kdo má na svědomí taková zvěrstva? Jeden ze záchranářů, nacvičujících nedávno v Plané nad Lužnicí zásah u simulované nehody vlaku na takové "trati", hořce poznamenal, že čtyřmetrové bariéry by se daly překonat zřejmě jen za použití jaderných zbraní. To ale už srandovní není.

Nic zlého projektantům protihlukových stěn nepřeju, ale v žaláři by měli třikrát denně povinně vídat scénku z Menzelova filmu Vesničko má středisková, jak doktor Skružný (Rudolf Hrušínský), šrotoidním embéčkem šněruje osiřelou silnicí, vece k voříškovi Karlu von Bahnhof: „Jen se dívej, kamaráde. Vidíš to? To není země, to je zahrádka! Jestli máš srdce, tak to musíš cejtit.“

Zdravím, ZdŠ