Cesta kolem mrtvého parlamentu

Včera jsme šli dokola evropského parlamentu ve Štrasburku a všude tam byly stěny. Někde betonové, občas luxusně nerezově drátěné a nejvíce skleněné. A za všemi těmi stěnami bylo mrtvo. I parlamentní Kerberos v zasklené kukani u vjezdu vypadal jako vypnutý android.

Pravda, parlament zrovna včera nezasedal. Na dvoře za vjezdem nebylo živáčka. Všechny dveře byly zavřené. Z žádného okna se na nás nikdo nedíval. Všude jsme naráželi jen na stěny. Zdálo se nám, že na nich byly nápisy "Táhni, smrade! White only."

Tak jsme táhli kolem a snažili se aspoň něco za stěnami vidět. Vše se slévalo do neprostupné bariéry. Skleněné tabule jsou všude dokola stejné, dole i nahoře. Přes tabule vidíte jen nějaké ocelové nosníky a zadní stěny něčeho. To něco za stěnami už nevidíte. To něco je zcela odděleno. Jako by to žádný okolojdoucí nesměl nikdy uvidět. Jako by žádný okolojdoucí nesměl nikdy uvidět mrtvolu.

Jen závěje vajglů u požárních východů dávaly tušit, že z mrtvého parlametu občas vylezou white lidi. Ale jen dva, tři kroky od stěny. Jen odhodit vajgla. Dál už ne. Tam už jejich svět končí.

A můj - nejen můj - začíná. A já jsem rád, že mi po včerejšku ten můj svět zůstává. Je přece o moc lepší. A vy – vy z toho mrtvého parlamentu, sesbírejte si laskavě po sobě ty parlamentní vajgly. Nezasviňujte nám prosím náš svět.

Zdravím, ZdŠ