Až jednou nebudu moci dál, tak pojedu do Rynoltic,

a zeptám se lidí na nádraží, jak se z toho dostat. Oni mi to určitě řeknou, protože oni se z toho dostali tolikrát, že už to snad ani nejde spočítat. Oni vždycky přišli na to, jak dál. Nikdy se nevzdali.  

Z obce byli po válce odejiti skoro všichni lidé, ale nádraží zůstalo jako jistota, že se tady bude žít dál. Přišli noví lidé a vzali nádraží za své.

Pak jim naproti nádraží zrušili výtopnu, která tady byla půl století a parní lokomotivy v ní nabíraly sílu, aby ze stanice těžké nákladní vlaky vytlačovaly nahoru k Ještědskému tunelu. Ale lidé na nádraží to nevzdali.

Pak jim nádraží zastavěli vyřazenými nákladními vozy, takže z tří kolejí zůstaly průjezdné jenom dvě. Ale lidé na nádraží to nevzdali.

Pak jim vytrhali koleje a výhybky, takže na nádraží už se nedalo nakládat, vykládat a posunovat. Ale lidé na nádraží to nevzdali.

Pak jim řekli, že se musí šetřit, a že signalisté na stavědlech už nejsou potřeba. A výpravčímu přidělili kolo, aby na něm poslední výhybkář jezdil půl kilometru k opuštěné výhybce. Ale zbylí lidé na nádraží to nevzdali.

Pak jim řekli, že když se ve stanici nekřižují vlaky, tak tam není potřeba výpravčí. Ale poslední lidé na nádraží to nevzdali.

V neděli 2. června 2013 sesuv půdy pár kilometrů odtud smazal ze světa šedesát metrů tratě a od té doby k Ještědskému tunelu z nádraží vlak nevyjel. Ale poslední zbylí lidé na nádraží to nevzdali a připravují se na den, až ty vlaky zase vyjedou.

Do Liberce je to odtud autem čtvrthodinku. Osobním vlakem to bylo a jednou zase bude čtyřicet minut. Když tady z vlaku vystoupilo víc než pět cestujících, byl to svátek. Až zase začnou vlaky jezdit, sotva těch pasažérů bude víc.

Až jedním z nich budu já, vím, co budu dělat. Podívám se na červenou výpravní budovu a vzpomenu těch, co ji před víc než stoletím postavili. Schovám se do přítmí pod lipami a vzpomenu, jak jsme vždycky v pátek vylezli z „krajánku“ a čekali, až odnaproti projede večerní chomutovský rychlík. Opucuju botky na rohožce do uklizené čekárny a podívám se na obrázky po stěnách. A jestli bude mít službu paní Květa, tak jí dodatečně pogratuluju k vítězství v soutěži o nejkrásnější nádraží v zemi a optám se jí, jak to udělat, aby se člověk nikdy nevzdal a nakonec vyhrál. Sám jsem na to zatím nepřišel. Zdravím, ZdŠ