Ano děvenko, pán je hrozně moc nemocnej - na hlavu.

Co se stane s botami, které necháte deset měsíců ležet ladem a nepřipravíte je na sezónu? Promění se v krvelačné bestie. A já, starej kozel, vydal jsem se v nich na šestikilometrovou štreku do práce a zpátky.

Zpočátku bylo všechno ou kej. Cestou domů krátce za vrátnicí chlebodárcovou mi přišlo, že mám nějak tvrdší chodidla. Pro sichr jsem zvolnil chůzi. U velké křižovatky jsem začal dělat, jako že mám v botách šutry. Napadlo mě, že bude lépe v magormarketu koupit nové botky už teď, a ne až příště. V čísle 49 tam ale nabízeli akorát holínky vzor JZD. No nic, nějak domů dojdu, ve tmě to snad nebude tak vidět.

Snažil jsem se jít po vnějších okrajích podrážek a dělat, že vůbec nepajdám. U náměstí, neúspěšně se pokusiv fakírsky vznášet, oznámil jsem botám, že je doma zabiju. Choreografie mé chůze mezitím zjevně zaujala chlápka, vcházejícího do baru, lidově zvaného „u teplejch“.

Na chodbě hlavní pošty jsem nenápadně svlékl fusekle, aby se mi nerolovaly mezi rozžhavenými puchýři a troskami stélek. Tím se bolest při následném pochodu asi tak ztrojnásobila. „Maminko, ten pán je moc nemocnej, viď?“ pravila soustrastně holčička v parku, pozorujíc mou předsmrtelnou křeč. „Ano děvenko, pán je hrozně moc nemocnej – na hlavu,“ chtělo se mi odpovědět, ale bolestí jsem nemohl otevřít ústa. Že já vůl nekoupil ty gumáky!

V baráku z výtahu jsem vybaletil zcela bos, k čemuž se sousedka dotázala, zda ten její šel z hospody se mnou, nebo si ho zase má sama vyzvednout. Neschopen názoru zmizel jsem doma a zespodu na sebe připlácl první balzám, co mi v slzavém údolí padl do rukou. Jak to říkal Franta Venclovský, zdolav La Manche? "Já su tak šťastnééé!" Jo - a vy, botky, bestie, jste dosloužily ...