To už tak patří k našemu věku

Je to už dlouho, co jsem poslala svůj první dopis. Ani si na něj nevzpomínám, ale tuším, že to nebyl ten se srdíčkem, iniciály a nesmělým textem "mám tě ráda", bylo to spíš: "Dojeli jsme dobře. Nemám bačkory. Už se těším domů." Je to ale také už dost dlouho, co jsem poslala svůj poslední dopis. Ten osobní, do obálky svěřit tajemství, zamíchat nadějemi. Není zkrátka dopisový čas. Alespoň že se zdatně vyvíjí jiné formy komunikace. A to dokonce tak strhujícím způsobem, že to zlomilo i mé tříleté blogové mlčení…

Milý Jozífku,

protože vůbec netuším, proč mě oslovuješ tímto způsobem a nemám tak jistotu, zda jsi to Ty či to nejsi Ty, odpovídám Ti úplně stejně. Ty hračičko bláznivá, vážně vůbec nerozumím tomu, proč mi prostě nenapíšeš esemesku nebo e-mail, adresu ani telefon jsem si nezměnila. Ale dobře, když si chceš hrát, budeme si hrát. Uvědomuješ si ovšem, že se takhle nikdy nedozvíš, zda si píšeš s někým, kdo se za mě jen vydává, nebo že jsem to opravdu já?

Píšeš, že se Ti stýská. To mně taky, Jozífku, hlavně po Tvém humoru, bez kterého je v mém životě trochu smutno. Ale to už tak patří k našemu věku. Začíná to být víc o vzpomínkách jak o aktivním žití. Píšeš, že jsi na práci v Itálii, ale místo abys balil po barech snědé kočky, sedíš u počítače a smolíš dopis, který třeba ani nedojde na místo určení. A já? Snažím se nemyslet na to, čím vyplním všechen ten čas, až se jednou nebudu muset starat o mámu. Zatím mám činností a také starostí víc než dost. Občas přijede Adélka s vnoučaty, a to pak už vůbec nevím, kam mám skočit dřív. Nakonec si vlastně oddychnu, když zase všichni odjedou, je tu tak nádherné ticho! Je to divný věk, tohle „mladé stáří“, či jak bych to nazvala, osmdesátník by řekl, že jsme ještě mladí, ale třicátník nás vidí jako důchodce. Nikdy jsem si ale nemyslela, že bych mohla být ráda, když odjíždí dcera do Prahy a já vím, že ji neuvidím pravděpodobně dřív jak za dva za tři měsíce.

Asi sis představoval, že Ti napíšu něco víc o sobě, o nás dvou, o našem životě. Nejsem si jistá tím, co bych měla napsat. Pro mě je to dopsaná kapitola, trochu bolestivá a trochu krásná. Samozřejmě že i krásná, nebojím se to říct, přestože jsme v ní oba udělali dost chyb. Myslíš si snad, že by to teď bylo lepší? Že jsme nějakým způsobem poučení? O tom velice pochybuji. Něco jsme snad pochopili, ale uvnitř jsme pořád stejní. A já bych opravdu nechtěla znovu prožívat všechno to zlé, tu hořkou nechuť k manželství, k lásce a nakonec i k Tobě. Než to celé prožít znovu, to raději  budu jen vzpomínat.

Něco Ti ale prozradím. I když se mi tento způsob komunikace jeví jako úplná a totální pitomost, jsem docela zvědavá, za jak dlouho objevíš mou odpověď a jak zareaguješ – najdeš odvahu a zavoláš, tentokrát zcela otevřeně, ne jen „a co máma“, nebo zase před svou upřímností utečeš sem, protože tady – před očima všech! – je to jednodušší?

Můžu se sem podepsat jako kdokoliv. Můžu být Renata, stejně jako Maruška. Co myslíš, mám se podepsat jako Maruška? Skutečně věříš, že jsem to já?

Tento blogový dopis posílá Maruška svému Jozífkovi. Nezalepí obálku, ale přesto nám svěřila tajemství a myslím, že do jisté míry i zamíchala nadějemi…