To nás od zvířat odlišuje

... mocnější drancují a zneužívají méně mocné... právo silnějšího... nelítostný boj o vůdčí roli ve smečce... a jak tohle všechno vidí děti v Africe?

www.humanisti.cz

Knížku "Afrika očima dětí" sestavila koordinátorka projektů Humanistického hnutí v Keni Lucie Tamášová, ovšem tvořily ji především děti. Jedná se totiž o úryvky slohových prací, které psaly africké děti ve věku 12 – 16 let. Tyto střípky názorů a popisů jsou sestříděné do několika částí, věnujícím se životu v chudobě, ženské obřízce, kriminalitě a korupci - strašákům keňské společnosti, které se dotýkají již dětí. Každou takovou tématickou část pak doprovází krátká kapitola, odborně popisující daný problém. "Keňa je známá svými národními parky v savaně a velkou vůlí lákat zahraniční turisty. Více než polovina obyvatelstva žije ale pod hranicí chudoby. Lidé na venkově mají jen minimální přístup ke vzdělání, k základnímu zdravotnímu ošetření a k nezávadné vodě."

Přirozeně že člověku se chce namítnout, že děti nemohou objektivně hodnotit situaci, nevnímají všechny souvislosti a nejsou dosud dostatečně vzdělané, aby soudily, ale také případně dokázaly pro své úsudky volit vhodná slova. To však může tvrdit jen ten, kdo knihu nečetl. Protože kdo do ní nahlédne, rychle pochopí, o co tady jde. Mnoho dětských vyprávění ho doslova chytne za srdce. "Protože Afričané mají tak málo, mají se rádi a pečují jeden o druhého. Vyprávějí si příběhy, pohádky a vtipy. Máme na sebe čas, protože je to to jediné, co máme," líčí třináctiletý Chemeli Chumo.

Neměli bychom také zapomínat na to, že děti neomylně poznají, kdo se k nim chová hezky a kdo jim lže. Ony velmi dobře vnímají propast mezi bohatstvím a chudobou. Jen se na rozdíl od nás víc řídí intuicí. Dokážou rozlišit výhody a nevýhody společnosti, v níž žijí. Děti nepotřebují vysokoškolské vzdělání, aby poznaly, co je či není správné. Dvanáctiletá Melisa Makanda Matildah např. píše: "Byly vybudovány nádherné vodopády, které stály několik milionů, přestože většina obyvatelstva nemá dost vody."

Samozřejmě že děti mají, stejně jako my, různé názory, smýkají s nimi emoce. A tak zatímco jeden by si přál být raději Evropanem, protože by se mu žilo lépe, druhý by se chtěl znovu narodit zase jen v Africe. Šestnáctiletá Florence Ndinda popisuje život v keňské chudinské čtvrti takto: "Život ve slumu je vlastně velmi dobrý. Žiji ve slumu Kayaba už skoro deset let. Děkuju Bohu, že zde mohu bydlet. Domy jsou zde velmi levné a jsou tak blízko u sebe, že si můžeš povídat se sousedem, když jsi uvnitř svého domu." Slum přitom představuje místo největší bídy. Lidé tu žijí v domech z bahna či plechu, postrádají elektriku, vodu a kanalizaci. V úzkých uličkách mezi domy se válí odpadky a vysoká kriminalita přivozuje neustálý strach. Ryze pozitivní přístup Florence je proto spíš výjimkou. Názor většiny dětí se shoduje s třináctiletou Edith Manjiru: "Kam jsem se to dostala? Co tady dělám? Co je tohle za místo? Kde jsou záchody? Vždy jsem si přála jet do Nairobi, protože jsem slyšela spoustu lidí, jak o tomto městě básnili a říkali jen krásné věci. Ale tato část Nairobi prostě nahání hrůzu! Ten smrad! A špína!"

Jak lze z jednotlivých ukázek rozeznat, ačkoliv kniha obsahuje "pouze" dětské úvahy, ukazuje nám krutou realitu bídy, s níž musí zdejší usedlíci každodenně zápasit. Líčí nám drsnost i krásu dnešního afrického světa. Postupně si také stále více uvědomujeme, že tito lidé, tolik odlišní svou mentalitou, mají přání, jež se tolik podobají našim. O to víc je dokážeme chápat. V mnoha případech si také uvědomíme, na kolik formuje jejich budoucnost míra dosaženého vzdělání. "Afričané jsou také nadmíru neochotní, co se týče zlepšování hygienických podmínek, což vede k tomu, že se nemoci šíří obrovským tempem. Tím pádem také roste úmrtnost, ačkoliv je pořád překonávána vysokou porodností," ujišťuje nás moudře čtrnáctiletá Beatrice W. Kamaru, možná budoucí ošetřovatelka. Měla by však tato dívka stejný názor, kdyby místo do školy chodila pást kozy nebo nosila vodu? Určitě ne.

A tak věřte, že rozhodně není náhoda, že částka získaná prodejem právě této knížky přispěje na výstavbu základní školy v Centru Naděje v Miwani. (V Centru Naděje již nyní probíhají kurzy alfabetizace pro děti i dospělé, řemeslnické kurzy, aktivity pro sirotky.) Účelem podpory vzdělanosti je nejen poskytnutí širších možností studujícím dětem, ale také budoucí vidina aktivity každého z nich, vždyť jednou spolu mohou vytvořit lepší a bohatší vlast. A tak zatímco humanitární organizace poskytují především jednorázovou výpomoc v nouzi, Humanistické hnutí sleduje cíle daleko dlouhodobější, dává místním lidem naději na lepší budoucnost, odnaučuje je pasivnímu čekání na pomoc.

Cítím v sobě jistou úlevu. Radost odlehčující tu část naší zodpovědnosti, jež vyplývá z neduhů té vyspělejší části světa. Pomáháme, abychom napravovali. Jak to myslím, to nejlépe vyjádřím, když začnu opět slovy z knihy: "O chudobě se nejčastěji říká, že je spojena s neúrodnou půdou, s nedostatkem vody a špatným podnebím. Většinou už ale nezazní, že mnohé vyspělé země doslova drancují levné nerostné suroviny, kácejí lesy, provozují mořský rybolov a za směšné ceny kupují zemědělské produkty od těch zemí, ve kterých by podle dostupných teorií takové produkty vůbec neměly být." Tak to mezi námi bohužel funguje. Mocnější drancují a zneužívají méně mocné. Právo silnějšího. Nelítostný boj o vůdčí roli ve smečce, podobně jako v přírodě. A tak je příjemné vědět, že se nemusíme stydět za to, co nás od zvířat odlišuje, že to umíme použít i jinak než jen k dobývání statků a větších zisků.

Humanistické hnutí v České republice zastupují tři sdružení: Humanistické centrum Dialog, Humanistické centrum Narovinu a Vysokoškolští humanisté. Humanisté stojí za různými druhy pomoci, budují zmiňované Centra naděje, ale třeba také organizují úklid čtrvtí a odvoz odpadků. V České republice se na podporu pomoci v Africe organizují nejrůznější aktivity, a to v rámci Kampaně lidské podpory. Mezi nejznámější zřejmě patří z nichž zřejmě nejznámější je tzv. "Adopce na dálku". Probíhá tak, že čeští rodiče, jednotlivci či kolektivy, finančně pomáhají dítěti, které si vyberou na internetových stránkách Humanistického centra, aby dítě mohlo chodit do školy. Dále se v zástupu řadí Ples Afrika, multikulturní večery, humanistické festivaly, benefiční akce, výstavy fotografií, besedy na školách a spousta dalších a dalších projektů.

Článek vyšel na: www.pozitivni-noviny.cz