Tady a teď

Už vím, proč můj muž tak miluje skály. Rozumím tomu čím dál víc. A rozumím tomu, že s tím souvisí jeho potřeba samoty. Když se ocitnu na skále nebo přímo v horách, také se pokaždé snažím si tu najít pár minut jenom pro sebe.

Stoupnu nebo ještě lépe sednu si na vrcholek skály a nechávám na sebe působit božskou scenérii, kterou mám před očima. Nádherný výhled zkombinovaný s pocitem vítězství, že jste dobyli vrchol, je opojný svou intenzivností. Jako byste se dotkli nekonečnosti. Jen na okamžik – ten pocit za chvíli zase zmizí.

Skály v sobě mají obrovskou energii. Studenou, klidnou a uvolňující. Stojí si tu pořád, ať se kolem děje cokoliv. Dotýkám se kamene a zkouším ho cítit, vnímat jeho sílu. Nedýchá, nevyzařuje tu životní pozitivitu, kterou sálá strom, ale to nevadí, kámen ze sebe vyzařuje něco jiného. Jistotu. Pevnost. Trvalost. Je to pevný bod v jinak se měnícím světě, kotva v klokotajícím spěchu, která vás zasekne v čase a poskytne oporu. Tahle skála tu stejně stála před sto lety a před dvěstě lety a chodili po ní jiní lidé a podobně jako já si představovali, co bylo předtím a co bude potom. A ta skála to celé jen tiše pozoruje a ať se děje cokoliv, nehne se ani o píď. Stojí tu a shlíží dolů do údolí s pevnou jistotou, že tak to bude i zítra, zatímco vy se tady pinožíte, honíte se za nesmyslnými cíli a celou dobu se bojíte, že ztratíte něco, na čem vám záleží.

A pak pochopíte, co to všechno znamená. Že tohle je přece to důležité tady a teď, o kterém se pořád mluví. Zrovna se mi to podařilo uchopit! To je tedy ten základ všech esoterických myšlenek, pilíř meditace, základ poznání sama sebe. Teď už to umím také. Jsem tady a teď. Já a tahle skála. Já a vítr, který mi do tváře dýchá přítomnost a pomáhá mi pochopit, že i v tomhle závodě je nejlepší zlatá střední cesta: být nejen ukotvený se skálou tady a teď, ale zároveň i živoucí s větrem.

Několikrát se toho nového pocitu zhluboka nadechnu. A pak to zase jde jít dál, s hlavou vyčištěnou od všech marných zbytečností. Odlepím nohy a pokračuju v cestě. Klid, který jsem tu načerpala z pevnosti kamene, ve mně zůstává jako jistý středobod, jádro mého já. Věřím, že teď mi všechno půjde zase o kousek lépe, o kousek snadněji...

Publikováno též na: literarnistrom.cz