Stejně se to sežere

Nejdřív naši andílci ztvrdli na kámen. Chtěly jsme je s dcerou ozdobit (pokorně se omlouvám slovesu ozdobit) bílou polevou – a teď už nevypadají ani jako andílci...

Přesto dělají radost, sotva se nám narodili na stole. Nejprve jsem si nad tím postmoderním výtvorem (poznali jste ten záměr, že jo?) způsobila smíchem drobný astmatický záchvat (neznám lepší způsob, jak ho dostat!). Následně jsem andílky vyfotila a z obrázku jsem vytvořila povzbudivá péefka. A nakonec andílkové zachránili jednu známou od návštěvy psychologa. Po srovnání svého cukroví s tím naším jí totiž zničehonic místo vysokého tlaku vyskočilo sebevědomí.

Dočetla jsem se, že letos je rekordní počet zájemců o kupované cukroví. Tomu rozumím! Každý nemá kuchařské buňky. Ty moje jsou zčernalé na uhel a dceři chybí v genetické výbavě úplně, od narození se kuchyni vyhýbá jako inteligentní člověk infekčnímu oddělení. Já jsem nenapravitelná optimistka, takže přes všechny své neúspěchy stále vařím. Co dělám, to připálím. (Ale mám k tomu fakt důvod. Když píšu román, nemůžu přece odejít v půlce myšlenky... sehl se k ní a pak ji... od počítače.) A stejně jsem se za ta léta vaření už hodně zlepšila. Bez problémů zvládnu čínskou polívku (studená se dá kdyžtak ohřát v mikrovlnce) a vejce na tvrdo (ale ty modré byly také zajímavé).

Perníčky se tedy nečekaně povedly. Barevně. (Hůř dopadla linecká kolečka, která máme v padesáti odstínech černé.) Však jsem si také letos dala na perníčkách obzvlášť záležet. Vyhledala jsem spolehlivý recept na zaručeně měkké perníčky. (Až poté jsem si přečetla, že se musí péct měsíc předem, jinak nezměknou. No, takže budou buď na Velikonoce, nebo jako vždycky na ulomení zubu.) Při pečení jsem nikam z kuchyně neodcházela. Všechno jsem měla až do poslední chvíle pod kontrolou. Pak jsem udělala jen jednu jedinou chybičku. Vyrobila jsem polevu podle osvědčeného receptu. Používám ho už léta: špatně prosetý moučkový cukr, igeliťák s biodírkami od moučných molů a dva páry zaručeně levých rukou.

Měly bychom se s dcerou poučit pro příště. Vykrajovat jen čtverečky, ty pak náhodně vyšrafovat. Citát moudré hospodyně říká: "Stejně se to sežere."

My víme své. Máme kámošku, je to výborná klavíristka (premiantka Karlovy univerzity, učí na ZUŠ), která – stejně jako já a dcera, obě dvě spisovatelky – oplývá velkou kreativitou. Když tato hudebnice pekla letos perníčky, nemohla najít vykrajovátka. Vyřešila to po svém. Riskla své drahocenné prstíky – krve teklo jenom trochu, má vysokou srážlivost – a vyzkoušela ruční práci s noži Jamieho Oliviera. Potom stejně jako já vyfotila své kamenné výsledky a z fotky vytvořila další přidanou hodnotu: nový Rorschachův test.

Takhle to prostě mají umělecky založení lidé. Největší předností každého umělce je schopnost dokázat světu, že jeho dílo má nějaký smysl. (Tak se zrodil kubismus, abstrakce, neoplasticismus, minimalismus a další.) Tímto počinem jsme tedy založily nový postmoderní umělecký směr Pervitin Art. Jeho základní myšlenku bude jednou wikipedie popisovat jako: Kdo s námi peče, ten se s námi směje!

Milí čtenáři, ať jsou Vaše vánoční svátky úsměvné a nový rok ještě úsměvnější!