Můžu být klidně i závodník F1!

Co asi tak člověk potřebuje umět k tomu, aby se mohl přihlásit do automobilového orientačního závodu? Vědět, kde je na mapě sever a umět otáčet volantem, říkala jsem si, když jsem známým nepředloženě přikývla, ať nás tedy příště na ten sranda závod taky přihlásí.

Před startemR.Šindelářová

„Ty chceš na automobilový orientační závod?“ divil se manžel. „Rád bych ti připomněl, že právě včera ses mě asi po dvacáté ptala, jestli je spojka ten pedál uprostřed.“

„Řídit budeš ty, já budu jenom navigovat,“ ubezpečila jsem ho.

Očividně se mu ulevilo. „Fajn. Aspoň to přežijeme.“

Přečtěte si tu odpověď znovu. V podtextu znamená, že není důvěřováno ani mým navigačním schopnostem. Tsss! „Já vždycky když zabloudím, nakonec někam dojdu! A vůbec. Itinerář mi přeložíš do češtiny, dáš mi správně do ruky mapu a pak už to jenom budu číst.“

„Fajn. Já jen, že na dovolené ses nás pokoušela navádět po železnici.“

To byla pravda. Ale stalo se to už před lety a od té doby jsem orientaci v mapě značně vypilovala. Kromě toho, můj manžel mě už zná a moc dobře ví, že nejlepší způsob, jak ze mě vymáčknout maximum, je dát najevo nedůvěru v mé (ne)schopnosti. Zburcovala jsem všechny své síly. Denně jsem si opakovala výrazy „pravá, levá, vpravo, vzad“. Naučila jsem se převádět centimetry na kilometry.

Kámenem úrazu bylo, že jsem si sehnala učebnici itinerářových značek a zkušebních tras. Než jsem začala autohaťmatilku studovat, ještě jsem si pořád pamatovala, která je pravá a levá a jaký je rozdíl mezi hlavní a vedlejší silnicí. Pod horou delikátních rozdílů mezi „mapovým“ a „reálným“ příkazem, stojící na pravidlech pro jednoznačné a nejednoznačné výjezdy, a to už vůbec nemluvím o slepých mapách, výjimkách a výjimkách z výjimek – pod tím vším se mi vidina závodu začala rozplývat v reálné (ne mapové!) mlze.

„Tak co? Už tomu rozumíš?“ ptal se mě manžel večer před závodem.

„Ta učebnice je šunt,“ rozčilila jsem se. „Jedu úplně dobře, dodržuju všechna pravidla a stejně to nevychází. Maj tam jednu chybu za druhou, jinak to není možný.“

„Zítra to můžeš reklamovat u pořadatele.“

A je to tady. Závod. Na startu první zatěžkávací otázka. Dlouze jsem zaváhala mezi b) itinerář a frťana za deset kaček nebo c) frťan zdarma. Nakonec jsem ale zvolila správně b) a mohlo se vyrazit.

Cesta ubíhala poměrně rychle a až na pár rozčísnutých slepic vše bez zádrhelů. S překvapením jsem zjistila, že mapa mi nedělá potíže (když míříme ze severu na jih, pokládám si ji vzhůru nohama), zato těžší mi připadají vložené soutěžní úkoly. Kolik stromů vysázel u rybníka František Dobrota? Broukám melodii, ale ne a ne si vybavit slova.

V části trasy, která se projíždí podle fotografií, velím přibrzdit. A tak se takhle řítíme třicítkou po hlavní a zatímco na vedlejší stojí několikakilometrová fronta vztekajících se řidičů, já hledám obrázek odpovídající itineráři. Báječný výlet, vážně!

Konečně cíl a my spokojeně dosedneme k pivu a pečenému prasátku.

„Tak co? Jak jste jeli?“ pokládají nám otázku soutěžící, po dvou hodinách čekání v cíli již značně rozveselení.

„Výborně,“ hlásím pyšně svým konkurentům, adeptům na vítězství. „Nevěděli jsme si rady s nějakými úkoly, fotky jsme taky všechny nenašli, ale jinak jsme udělali jenom jednu chybu.“

Zasmáli se. „Jste začátečníci, tak si ještě chvíli můžete tu naivitu dovolit.“

Pak se začala probírat cesta. Proč se jelo tudy a ne jinudy, proč ne rovnou, ale oklikou. A už to začalo. „Aha, tak tudy jsme nejeli,“ připustila jsem. A za chvíli: „Aha, tak tudy taky ne.“

Za pár minut se z jedné chyby vyklubalo pět.

„A kolik jste napočítali topolů?“ dostali jsme zase otázku.

Se závistí k těm, kteří hit znají, líčím, že jsem si nemohla vybavit text.

„Ty topoly jste měli spočítat u cesty.“

„Aha.“

No, tak to teda zapijeme. To své třicáté první místo.

„První z poslední desítky,“ chlubí se manžel, spokojený, že jsme nezabloudili a autíčko je celý.

„Příště budeme lepší,“ slibuju mu a v duchu si říkám, že to „příště“ je stejně úžasný slovo. Vejde se do něj tolik plánů a představ! Člověk může být klidně závodník formule jedna, když na to přijde. Ale až příště!