Když se den tak líně vleče

Určitě znáte ten stav, tu omamující dřímotu, která vás otupí, smaže všechny boly, ale vy nespíte, vaše mysl neopouští přítomnost. Vnímáte denní světlo, slyšíte vzdálené zvuky, jen jim nedokážete vdechnout smysl.

Renata Šindelářová

Čas dezorientace, kdy jste vším a ničím, kdy se rozpouštíte ve slunečním světle, plujete místností jako zrnko vznášejícího se prachu. Příčiny a důsledky, po nichž obvykle prahnete, náhle neexistují, ztrácí se všechno kromě toho jediného okamžiku uvízlého ve skulince vaší mysli. A když v tuhle zmámenou chvíli otevřete oči, zaskočí vás nereálnost místa, v němž se nacházíte. Všechno tady znáte, postel, okno, nábytek, každý detail přesně tak, jak obvykle bývá - přesto vám to tu připadá cizí, rozmazané. Jako byste byli něčím víc než člověkem, vyšší bytostí, která ze svého čtvrtého rozměru chápe smysl světa: Žijeme prostě proto, abychom žili a smysl života nemusíme hledat ve filozofických příčinách, jen ve způsobu, jakým si život zvolíme prožít.

A tahle pravda obepluje místnost na lodi vaší rozestřené mysli a vrací se k vám zpátky, vklouzne vám do těla a vy ji vstřebáváte pokožkou jako imaginární krém, vaše tělo pod ním měkne. Realita vám vrací tvar lidského těla, vnímáte opět své ruce a nohy, oslabené výletem do neskutečnosti, krev do nich pulzuje povědomé teplo. A věci dostávají svůj původní pragmatický tvar, pelest postele, vaše ruka na dece, zašumění peřiny, všechno je náhle tak obyčejné. Obyčejné a přitom příjemně známé. Vracíte se zpátky ke svým běžným starostem, ale to nevadí, vy přeci víte, že se s nimi dříve či později vypořádáte, vy víte, že po nich přijdou i radosti a víte i to, že záleží jen na vás, jestli si takové radosti dokážete sami vytvářet a užívat.

A proto si klidně příště zase v polovině dne lehnete na gauč...