Jen jeden svět

Tři jednohubky z mírně kontroverzního románu, ve kterém se erotika mísí s ezoterikou. Trochu skepticky a trochu odvážně o věcech, které se probírají spíše v soukromí.

V tomhle Lucka uměla chodit líp než zkorumpovaný politik v úplatcích. Zadaní pánové a jejich neukojené ego. Když jde o akci, pánové reagují na první našlápnutí. Spolehlivěji než nejvymazlenější motorka. A všechno báječně funguje až do doby, než poprvé padne „jak si to vlastně mezi námi představuješ dál?“ V tom okamžiku se z velkého kinga vylíhne schlíploučká slepička strachující se o svá vysezená vejce. Lucka toho někdy nemilosrdně zneužívala k vydírání. „Tak ty neuděláš, co chci? A co když naopak udělám já, co ty nechceš?“ Jindy ale stačilo vyrukovat s větou „jak si to přestavuješ dál“. Výsledek byl stejný a oba to méně bolelo.

Kromě takzvaných pomocníků měla Lucka jednorázovky, to byla trochu jiná kategorie. Takzvaná tichá dohoda. V podstatě obchod. Ne za peníze, v tomhle byznysu to fungovalo jinak. V první řadě nikdy nikdo nevyslovil přímo, o co jde. „Možná by to šlo nějak zařídit. Máte večer čas?“ naznačovali chlápci. Stačilo souhlasit a zajít na „večeři – kávu – sklenku vína“. Takhle už Lucka získala VIP vstupenky na Rihannu, 50% slevu do Desigual, půlroční permanentku do kina a odpuštění pokuty za dopravní přestupek.

Lucka věděla své. Směnný obchod nebyl s příchodem peněz překonán. S Jirkou uzavřela beze slov dlouhodobou smlouvu. Budou si vzájemně pomáhat.

***

V dnešní meditaci si měly ženy představovat světelné provázky spojující je s ostatními lidmi, až se z jednotlivých propojení vytvoří hustá světelná síť.

„Všichni spolu nějak souvisíme, všichni jsme buňkami jednoho vesmíru, všichni máme kousek toho vesmíru v sobě. Jako jedno tělo. Bolí nás, když nám někdo ubližuje, a bolí nás, když ubližujeme někomu my. Vše je vzájemně propojeno,“ říkal Biančin hlas, který vzápětí do tohohle vesmírného těla seskládaného z duší všech lidí a tvorů vpustil léčivé doporučení. „Odpusťte druhým. Odpusťte sami sobě,“ nabádala své klientky. Byl to cíl jejich dnešního setkání, ale protože v člověku zůstává spousta traumat dlouho, dnes stačilo dojít aspoň na první metu. Připustit si to.

Tolik nám chybí štěstí z bytí! Měli bychom ho prožívat automaticky, z principu. Ale není to tak, musíme se to učit. Je to paradox moderního věku. Žijeme ve světě plném hojnosti, a přesto stále víc z nás potřebuje radu psychologa. Proč jsme neustále nespokojení, nešťastní, trpíme sami sebou? Bianka jen málokdy potká člověka, který by si na nic nestěžoval.

Čekáme na štěstí, a přitom si nosíme pořád v sobě možnost ho prožít. Dokonale to vystihl francouzský protestantský právník Claud Brousson: Štěstí není událost života, ale schopnost člověka. Jednoduchá a zapomenutá pravda ze sedmnáctého století.

***

„Už jsi vzhůru?“ promluvil na něj z druhé poloviny postele hlas tlumený dekou. Zpod přikrývky vyčuhoval chomáč Eviných rozcuchaných vlasů.

„Hmm..., tak napůl.“ Líně se protáhl. Věděl přesně, kam jeho jediná zákonem přidělená žena směřuje. Do minuty srazí Tomáš paty a pomašíruje smažit vajíčka. Přesto ale položil otázku. „Proč se ptáš?“ Neusnadní jí to. Ať si o to alespoň řekne, potvůrka mazaná.

„Jestli mi uděláš snídani,“ nezklamala.

Naučil si ji tak. Společná snídaně je jejich víkendový rituál. Kompenzace za celý týden, kdy se téměř nevídají. V ložnici sice dýchají stejný kyslík, ale jinak se potkávají ve dveřích, aby na sebe křikli ahoj.

Jejich víkendové snídaně zpravidla chystal Tomáš. Nevadilo mu to, vnímal je jako odpustek. „Jistě, že udělám,“ přislíbil. Stejně by Eva vyšilovala, kdyby to bylo jinak.

Deka se mírně odhrnula a Tomášovi se naskytl částečný pohled na manželčino protahující se štíhlé tělo. Té úchvatné nabídce nedokázal odolat. „Ale nejdřív ti udělám něco jinýho,“ rozhodl a odhodil překážející pokrývku. Přisál se na její zdvihající se hruď.

„Co to děláš?“ Slovy sice předstírala nesouhlas, ale tělem dávala najevo vrnivou spokojenost. Její ňadra se proti němu vzepjala, nohy i ruce si ho majetnicky přivlastnily.

„Znásilňuju tě,“ odpověděl a na důkaz svých slov ji pevně uchopil za předloktí.

„Sazba dva až osm let,“ zachraptěla slibně.

***

Z románu JEN JEDEN SVĚT

Vydáno 2018 v nakladatelství Literární strom (knižně i jako e-kniha)