Fascinován ženou - již od svého poprvé

Fotografovo poprvé? Snad když spatří odraz v kapce rosy... Milan Pecho v něm zahlédl ženu a od té doby fotí. Ženy nahé i polonahé, ženy vzrušující i šokující, ženy doufající i zklamané. 

Milanovi je teprve třiadvacet a focení se aktivně věnuje něco přes rok. Je neuvěřitelné, co za tu dobu dokázal. Kolik zajímavých, přitom námětově tak rozdílných fotek, už nafotil. A přitom si stěžuje, že mu zoufale chybí modelky, že má spoustu nezrealizovaných nápadů. Prohlížím si všechny ty snímky a říkám si, že se zrodil talent. Určitě je to tím, že Milan fotí srdcem. Ženy ho totiž extrémně přitahují...

Jakou ženu jsi vyfotil poprvé?

Pokud to vezmeme tak, jakou ženu v mém stylu jsem fotil poprvé, tak především nebylo vůbec snadné najít první oběť. Nakonec se mi ale podařilo přemluvit nejlepší kamarádku mé ženy, Lucy. Lucy je sama umělkyně, tak jsem doufal, že pro mé fotografie bude mít pochopení. Jsem za ni vděčný, bez ní by spousta mých fotek nevznikla. Dává jim nový rozměr a přidává do nich svou osobitost.

Proč vůbec téma žena? Proč ne třeba krajina?

Je to tak v mých představách a snech. Sním o všech ženách, mladých i starších, oblečených i zcela nahých, maličkých i velkých. Sním o ženách, které znám, ale i o těch, které jsem nikdy neviděl. Ženy mě fascinují. Mají nade mnou moc. Vím, že mi pomůžou na vrchol i že mě jednou zničí, ale o tom třeba někdy jindy. V neposlední řadě žena všemu přidá hodnotu. Znám spousty nádherných fotek krajiny. Obdivuji jejich autory, ale já sám bych takové fotografie zachytit nedokázal. Je vidět, že krajina je pro ně inspirací, fascinací i drogou. Pro mě je to vše žena.

Máš nějaké konkrétní přání, kterou by sis přál někdy fotit?

Přál bych si i nadále fotit krásné a zajímavé ženy. Většina z nich ani neví, že krásné a zajímavé jsou. A paradoxně i to je na nich krásné a zajímavé. A když je žena pro mě něčím zajímavá, tak je to na druhou stranu k zbláznění. Z takové ženy často nedokážu spustit oči a v hlavě se mi při tom vytvářejí nové fotografie a já doufám, že se mi jednou podaří tu ženu přemluvit, aby moje myšlenky zhmotnila, a když ne to, tak abych ji alespoň mohl někdy v životě ještě znovu spatřit.

Co především dělá ženu krásnou?

Tak v první řadě krása je velice diskutabilní pojem. To, co je pro jednoho krásné, nemusí být pro druhého - a naopak. Krásnou ženou je tedy každá žena chodící po tomto světě, jen záleží na tom, kdo si její krásy všímá. Lidé jsou také hodně ovlivněni tím, jaký obraz krásy se jim globálně vštěpuje. Já osobně nedokáži říct, co se mi na ženách konkrétně líbí. Dokázal bych to, kdyby se mě určitá žena zeptala, co se mi líbí na ní, to ano, ale mluvit o společných krásách nedokážu. Na každé ženě je krásné něco jiného.

Souvisí to také nějak s věkem?

Kdepak, o věk tu vůbec nejde. Tělo se zkrátka s věkem mění, stárne, ale to neznamená, že by se měnilo k horšímu. Ohraná fráze, že věk je jenom číslo, možná neplatí vždycky v životě, ale u mých modelek to tak je. Ženy nad čtyřicet jsou třeba extrémně přitažlivé svou sebejistotou, zdravým sebevědomím. Na dvacetiletých zase miluji otevřenost, elán a přiměřenou bláznivost. Záleží na úhlu pohledu a důležité je nemít předsudky. Proto když fotím dvacetiletou a padesátiletou ženu, přistupuji k nim úplně stejně. Pokud mě žena zaujme, nezajímám se o to, kolik je jí let, ani jestli je to modelka nebo zda nikdy nestála před objektivem. Nehraje to vůbec žádnou roli. Jediná výjimka je, že jí musí být více než 18 let, ale to snad nemusím vysvětlovat.

Ženy, které fotíš, jsou možná někdy trochu nejisté, nervózní. A co ty?

Vždy jsem víc nervózní než ony. A je to prý i vidět. Mám k tomu takovou vtipnou historku. Jednou jsem fotil krásnou těhotnou slečnu a fotografie měla vypadat tak, že bude stát přímo proti objektivu nahoře bez a bude mít od čela až ke klínu černo-červenou čáru. Fotografie se jmenuje „Hemisféry“ a myšlenkou bylo naznačit, že taková žena má v sobě dva mozky, dvě duše, které budou ale vždy něčím spojeny. No a tu čáru jsem měl kreslit já. Když jsem byl tak blízko k tomu nahému ženskému tělu, cítil jsem, jak se mi nervozitou klepou ruce. A tak se stalo, že první pokus té rovné čáry dopadl jako krásná vlnovka. Společně jsme se tomu ale zasmáli a druhý pokus už dopadl dobře.

Velká část tvých fotografií má erotický náboj, zatímco jiným zcela chybí. Co bys mi řekl o myšlence, která tě vedla k vytvoření snímku matky nad vysypaným kufrem? 

Žena představuje matku, která je na dně. Snímek ukazuje pouto mezi matkou a dítětem. I matky, které jsou alkoholičky, závislé na drogách nebo mají jiné problémy, jsou a budou vždy milované svými dětmi. Jejich láska je jiná, než kterou známe z filmů. Dítě matku oddaně miluje a vše ostatní je mu jedno. Potřebuje ji.

Další vážné téma je na poslední fotografii "Udání". Co tě k takovému snímku vedlo?

Námět na tuhle fotku jsem měl vlastně ve snu. Zdálo se mi o ženě, která na mě za války napsala udání, že poslouchám zakázaný rozhlas. Pak mě v tom snu zatklo gestapo, odsoudili mě k trestu smrti zastřelením. Nakonec se mi to vše propojilo dohromady, ocitl jsem se zastřelený přímo na tom kusu papíru, na který psala žena udání. 

Od snu k fotce však v tuhle chvíli bylo pořád ještě hodně daleko. Za to, že totiž snímek opravdu vznikl, vděčím náhodě. Jedna z modelek, se kterou jsem se viděl poprvé, si to tehdy rozmyslela se svlékáním. Byla tenkrát docela zima a my chtěli fotit na nezateplené půdě, takže jsem to chápal. Vzpomněl jsem si ale na tenhle sen, tak jsem jí navrhl změnit plány a ona souhlasila. Později mi ale došlo, že jsem asi prožil noční můru každého fotografa aktů. Protože jediný, kdo se na focení svlékl, byl sám fotograf.

Díky Milanovi za úžasné fotografie, krásné myšlenky a upřímné odhalení. Jsem moc zvědavá, jak se bude dál jeho umělecký potenciál vyvíjet... Osobně myslím, že o něm ještě uslyšíme.                               

  Autor fotografií: amatérský umělecký fotograf Milan Pecho