Čeho jsem neschopná

Ideální dovolenou si představuju jako lehátko na nádherné pláži obklopené mrazáky se zmrzlinou. Ve skutečnosti se trmácím s báglem na zádech tou nejsložitější ferratovou cestou dobývat nějakou horu. 

Potím se jak maturant před komisí, klepu víc než nejubožejší krysařík. Když konečně pochopím, že to celé je omyl, je už pozdě. Visím vysoko ve skalách, od smrti mě dělí jen jedna bezvýznamná karabina, a zpátky to mám asi stejně tak daleko jako dopředu. Chce se mi brečet. Když náš gajd pochopí, jak na tom jsem, v pravidelných intervalech mi pumpuje do žil jeden vtip za druhým. Jsem mu vděčná. Já svůj optimismus vyklepala z kapsy spolu s kapesníkem, kterým jsem si tajně utírala slzy.

Snažím se vzpamatovat. Ale když vidím, jak ostatní hladce baletí po kramlích, zatímco já se krkolomně snažím neexistujícími přísavkami udržet ve svislé poloze, musím si připustit, že to lepší nebude. Jsem lezecké tele. Nohy mi překáží a ruce jsem si zapomněla přibalit. Hlava místo aby vymýšlela cestu nahoru, pořád mi dokola připomíná, jak hluboko už je to dolů. Moje tělo je stvořené k nošení krátkých šatů a vysokých podpatků, nikoliv k lezení. Nevím, proč se tak divím. Vždycky jsem byla sportovně retardovaná. Z tělocviku jsem nepropadla jen proto, aby pionýři dělali naší škole čest.

Hlavou mi běží, co tady dělám. Copak jsem někdy chtěla se takhle kinklat nad propastí a představovat si, že stačí jediný krůček vedle a pěkně se proletím? Copak jsem chtěla se před ostatními tvářit, že tomu úžasnému adrenalinovému zážitku kazí dojem jenom ta srabácká jistota, že jestli jsem dobře navázaná, maximálně si tak zlomím pár kostí? Samozřejmě že nechtěla. Tak proč to dělám? Hory mám sice ráda, ale na bezpečných turistických trasách. Dobývání mi je putna. Pocit vítězství sama nad sebou? I ambice v této oblasti mě poněkud minuly. Je v tom něco docela jiného. Můj muž. Pravdou je, že ani dobře tvarovaný výstřih s ním nezamává tolik jako nové lezecké lano. Takže omotat se tím lanem, jsem pro svého miláčka pořád tak atraktivní jako před dvaceti lety. Přesně takhle to je!

Blížíme se k cíli. Snažím se připomínat si svou motivaci pohledem na mrštný zadeček svého muže přede mnou. Nejhorší dnešní chvíle mě ale teprve čeká. Když na skále potkáme lano, po kterém mám přejít na druhou stranu propasti, ztrácím poslední drobek odvahy, který jsem ještě horkotěžko vyškrábala z bot. Zezadu mě gajd vesele povzbuzuje. Vůbec netuší, čeho jsem neschopná. Opatrňoučce nakročím dopředu – se zavřenýma očima mi to jde dost blbě – a lano se se mnou začne kymácet. Húúú! Houpu se na laně jak neposlušné prádlo a rychle mi dochází síly. Předloktí vysílá do mozku nouzový signál: pozor, kolíčky v podobě rukou povolují sevření! I gajd zvážní. V posledních vteřinách mi probíhá myslí, že mi zrovna dnes doručí na poštu balíček s těma krásnýma letníma šatama s 60% slevou. Chtěla jsem si je vzít příští léto na pláž! Bolestí zkroucené ruce se natahují ke skále na druhé straně. Ještě kousek, pár centimentrů. Poslední krůček po laně a - jsem tam! Jsem tam! Pocit vítězství. Jóóó! S úlevou sundavám postroj, už zase dýchám. Je to tak nádherný, mít zase pevnou půdu pod nohama! Už nikdy nepůjdu lézt, nikdy, nikdy, nikdy!

Večer slavím dostatečným množstvím šampaňského, v noci se mi zdá o zmrzlině na pláži, a když se mě ráno můj muž zeptá, jestli půjdu zase s ním, odpověď se mi zasekne v hrdle. Mlčky se obuju a hodím na záda bágl...

Zdroj fotografií: pixabay.com, autoři Hermann, aatlas, Pexels, Userbot

Zdroj textu: seniortip.cz

Pro lezecké nadšence odkaz na videa z této akce