Na karanténě se mi líbí jedna jediná věc. Mám spoustu ničím nepřerušovaného času, během kterého mohu tvořit. Jak řekl sám Albert Einstein: „Logika tě dostane z bodu A do bodu B. Představivost tě dostane všude.“
Dostala jsem od nakladatelství zadání na další gamebook pro děti, ve kterém si cestuji po 20. století. Procházím se spolu s dětskými hrdiny kolem Vltavy, všechno kolem se zelená, je teplo a svítí tam i sluníčko. Jsou třicátá léta, pánové nosí cylindry a dámy se schovávají pod paraplata. Je to bezva!
Chvíli píšu a chvíli ladím materiály k besedě. Když jsem se vracela z té poslední říjnové, někde cestou jsem ztratila žezlo z pokladu svatého Václava. Vtipné. Zatímco se snažím dětem vštípit nějaké hodnoty, zatímco jim kladu na srdce zodpovědnost, vytrácím za zády náš národní poklad! Strážce by ze mne dobrý nebyl. Naštěstí je žezlo papírové, takže ho mohu vyrobit znovu, ale stejně se na sebe zlobím.
Štrachám ze skříně pastelky. Když už jsem u toho, budu si hrát. Chystám projekt ke knize o svatém Václavovi. Děti budou během plnění úkolů dokreslovat mapu Pražského hradu z 10. století. Určitě to zvládnou skvěle, ale horší je, že nakreslit předlohu musím nejdřív já - nerada bych jim kazila estetické cítění. Takže se moc snažím. (Na pokousaný jazyk později použiju bylinky.)
Na mém stole je teď trochu nepořádek. Ale přesně tak to mám ráda. Když se něco děje. Všechno lepší, než kdyby byl stůl prázdný. I k tomuhle měl Einstein trefnou poznámku: „Je-li nepořádek na stole odrazem nepořádku v mysli, co potom odráží prázdný stůl?“
Když mám hotovo, vracím se zpátky do 20. století. Vymyslet pro děti příběh - pohodička. Zato domyslet jim do gamebooku úkoly, na to už by se mi hodilo středisko v Houstonu. S veškerým personálem. Občas jako by ten most mezi hemisférami zbuchl. Snažím se zorientovat v excellovské tabulce, která by mi to měla usnadnit, neboť jsem si ji sama vyrobila. Očividně mi k ní chybí příslušné školení.
Abych našla chybu, snažím se vytisknout si to. Jenomže tiskárna samozřejmě vzdoruje. Také jí očividně chybí most. Urazila se. Tváří se, že můj počítač vůbec nezná. Zřejmě menstruuje.
No, tak dobře. Jsem v první polovině 20. století, co bych chtěla. Vytahuju znovu papír a místo pastelek tužku a pravítko. Ten časový skok proběhl naprosto dokonale! Myslím, že mi za zády právě něco žbluňklo do vody... Já vím, pane Einsteine, máte ve všem pravdu. Čas je jen iluze.
