Dejte se i Vy do formy s Věrou Čáslavskou!

Já si myslím, že nejchytřejší doktor v Praze je Prof. MUDr Johnny (Procháska) Walker, Dr.Sc., bývalý šéf-lékař representačního gymnastického mužstva. Šel jsem za ním na den dětí, neb jsem se probudil, kouknul do zrcadla, co je na almaře v ložnici, a nebyl šťastný s tím, co jsem viděl.  Chtěl jsem se ho zeptat, jak bych teď ve svém věku měl cvičit. A taky, že za tři týdny začne léto a já potřebuji drobet shodit. Neb Johnny neměl čas, byl stručný. Podíval se na můj bachor a odsek’: “20 kg není drobet.” Pak dodal, že čtyři lidi z pěti, tj. plných 80% těch, co chodí na dvě-tři hodiny čtyřikrát týdně do Fitka, aby se stresovali ještě více než už jsou, by si podle něj měli radši na pár hodin odpočinout. S tím jsem souhlasil. Ja cvičím už jenom tím, že nosím kamarádům sportovcům rakve, ve kterých odpočívají na věky. Moji součastníci padají jak švestky.” “Jo, to znám”, Johnny na to. “To jsou ti, co cvičí jako diví a nevědí, že mají kardiovou myopatii (hypetrophic cardio-myopathy).” Ta tuhle složila mého kámoše Simona. Představte si, že hrál tenis v třiašedesáti. Já vím, že to by neměl. I když je už na druhé straně, teď to taky ví. Ale je pozdě. Pak šel domů, sedl si k televizi, celý říčný, a dal si pivo. A už to bylo. Akutní infarkt. Ten Staropramen bych v tomhle případě nevinil.  Kdyby se býval místo toho díval na surfování v televizi, jako to dělám já, tak říčný nebyl a seděl by u ní ještě teď.

V životě jsem se naučil, že o radu je třeba se ptát nejen starších, ale zkušenějších. To je jako když lezete na Mt. Everest, nemáte GPS ani mapu a nikdy jste tam před tím nebyli. Tak se zeptáte někoho, kdo to zná: moudrého a zkušeného šerpy. Ale to se dneska nedělá, každý mladý ví všechno.  Já na to tuhle vyzrál.  Zašel jsem za svou tchýní vědátorkou, abych se zeptal, jak cvičí.  Bylo jí loni v prosinci devadesát. Teď říká, že jí táhne na stovku. V jejím věku jsou prý ty malé ročky jako šesťáky. Jako když s nimi jdete do TESCa, tam se taky nepočítají. Řekla, že když se podívá nazpět, když jí bylo osmdesát, tak jí to připadá, jako by to bylo včera. Z toho usuzuje, že pokud se deset let cítí jako včera, dalších deset let bude jako zítra. Tchýně je povoláním penzistka, ale v srdci je to úžasně zkušená politická strategistka. Koukla se na mne uštěpačně a podotkla s opovržením: “Jak cvičím? Proč si myslíte, zeťáčku, že když mi zemřel manžel, tak jsem vyměnila náš třípokoják za tenhle kamrlík?”           

“Kvůli činži?” Odvětím, i když se mi její docela rozsáhlý jednopokojový byt v Ječné jako kamrlík nejeví.                                                                                      

“To taky. Bylo mi jasné, co se s těmi činžemi stane,” ona na to. “Ale už tehdá, před dvaceti lety jsem věděla, co bude se mnou.”                                          

“Jako co?”                                                                                                                                             

“Že až mi bude devadesát, budu na tom lepší bydlet v přízemí, než abych tahala tašky s nákupem do pátého patra.” 

***    

To nebylo, co jsem potřeboval slyšet. Moje chyba. Tchýně je do politiky, ne do tělocviku.  Seběh’ jsem z Ječné do Mánesovky za kamarádkou Blaženkou, matkou mého kámoše Ládi Kříže. Bláže bylo devadesát teprve před měsícem, lítá jak čamrda a výtečně jí to myslí. Mohl jsem také zeptat Andulky, která nedávno oslavila osmdesátiny, ale proč bych šel za farářem, když se můžu zeptat samotného biskupa. Blaženka jenom vzdechla. Bydlím v tomhle baráraku šedesát let. Celá ta léta tahám tašky do šestého patra. Léta to nebylo nic, ale teď už mám ošoupanou vystýlku v obou kolenech. Jsem moc ráda, že si teď mohu objednat nákup na internetu. Mladí kluci mi to přinesou domů. Ale moc se nesmějí ,když do toho šestého patra vylezou. Máme tu vysoké stropy. Jeden z nich mi už párkrát říkal, že po takové šichtě může dneska Fitko klidně vynechat. Bláža se na mne tajemně usmála. “Jo, to je můj zlepšovák. Otevřu jim bzučákem dole dveře a poslouchám je, jak funí a hekají, když lezou nahoru.”

 Hned mi to došlo: autohypnóza.

“Vžila jsem se do toho jejich pocitu, který tak dobře znám. Jak tak ty kluky poslouchám, tak se nějak cítím, jako bych po těch schodech lezla já. A když se konečně dostanou ke mně nahoru, tak nejsou spocení jenom oni, ale já taky. Je to síla auto-sugesce.  Najmula jsem si je a teď oni cvičí za mne. Člověče, nevidím v tom žadný rozdíl. Jako kdybych to odtahala nahoru sama. Škoda, že mne to nenapadlo dřív. Měla bych kolena ještě v pořádku.”

***

Druhý den jsem šel koupit Johnnymu (Procháska) Walkerovi tu správnou flašku whisky. Nechtěl jsem za ním přijít s prázdnou.

“Hele, Johnny, nemáš čistě náhodou DéVéDéčko z těch olympijských her, kde Věrka dostala těch perfektních deset?” MUDr Procháska se na mne podíval s překvapením.                                                                                         

“1967. Mistrovství Evropy,” upřesnil mne. “To čistě náhodou nemám”, zasmál se samolibně. “DéVéDéčka nevedu. Mám totiž unikátní sbírku všeho, nyní už přehratou z pásek na hard-drive”. Ukázal jsem patřičný obdiv. Tím jsem si ho získal. “Ty na ni ještě myslíš?” zeptal se udiveně. Člověče, že už tě to nepustilo. Tolik let”. Johnny vzdechl. Jen jsem kývnul. “Jak vidím, ještě v tom lítáš.”

“Dělám jakýsi výzkum,” povídám omluvně. “Potřeboval bych kopii.”

“Výzkum, čeho?”                                                                                                                   

“Zatím je to tajné.”                                                                                                 

“Jo. Sichr. To si dovedu představit. Tak to už bych od tebe neočekával”, řekl trochu dvojsmyslně. Jeho poznámka zněla jaksi oplzle. Spolkl jsem to. "Nech mi to naprogramovat,” povídá. “Pak si dáme sklenku a za půl hodiny ti dám s ní všechno, co chceš.”

“Já chci jen tu kladinu.”                                                                                 

“Nekecej. Dám ti s ní kladinu, bradla, přeskok, i tu gymnastiku na sále. Ta byla taky dobrá. Vlastně výtečná. Nechci, abys mě za týden přišel otravovat znova. A dám ti všechno od Moskvy až do Mexika. Jen se pokochej!”

***

Když jsem přišel domů, zamířil jsem přímo ke svému oblíbenému koženému ušáku, sklopil si opěradlo na 45 stupňů a s očekáváním usedl. Než jsem si krásnou Věrku pustil na dvoumetrovou konkávní obrazovku nového televizního přijímače zn. SAMSUNG, na několik dlouhých minut jsem si z hluboka zadýchal. Když jsem dostal svou mysl do stavu auto-sugesce, spustil jsem to. No a jak Věrka dělala jednu perfektní rutinu za druhou, dělal jsem to s ní. Musím přiznat, že ze začátku nám to spolu moc nešlo. Asi jako to je v manželství.

To bylo už před měsícem a půl. Teď cvičím s Věrkou celou hodinu, dvakrát denně.

Měli byste mne vidět. Odepsal jsem dvacet kilo a odmazal deset let. Kladinu válím. Zítra, tj. na slunovrat, začínáme přeskok a pak přijdou bradla. Žádné fitko teď nepotřebuji. A proč také!?

Dal jsem se do špičkové formy s Věrou Čáslavskou!