Obyčejný příběh

Když jsem byla v nakladatelství vytvořili jsme podtitul plakátu. Po článku na idnes a ve Vlastě mi začali přicházet příběhy lidí.  Snažím se pomoci, sdílím, komunikuji vyprávím a odpovídám : „ rozumím tomu, chápu“   Je to tenká hranice, bojíte se , aby jste druhým neublížily a podpořily je. 

Amálka, která je ve věku mojí starší dcery a má vrozenou nemoc, nádory které se po operaci znovu a znovu vytvoří. Povídáme si, hladím jí na dálku a modlím se. Podporuji  jak nejvíc umím a dokážu.

Kamarádka, která se snaží pomoci mámě, která násilnou smrtí přišla o dítě. Komunikujeme a snažíme se podpořit, aby to máma nevzdala. Až bude mít sílu, tak budeme spolu komunikovat a potom najdeme cestu.

Tereza, která přišla o dítě a uvědomila si, že její dítě potřebovalo mámu a ona jen truchlila. Věnuje se kočkám a sama si uvědomuje a je jí to líto, že todle prokaučovala. Není co odsuzovat, je prostě potřeba si vysvětlit věci, říci promiň, mám tě ráda a najít cestu. Všichni jsme omylní a nikdo nemá patent na to, co je správně a co ne. Nikdo neví, jak bychom samy v té situaci reagovali.

Příběh dospělé ženy, která miluje své děti a nikdy se nezbaví toho pocitu, kdy ve svých 16tiletech stoupá domů do kopce a všichni sedí a brečí. Táta už nikdy nepřijde. A chybí Vám, bude chybět celý život. Něco co bylo blízké, co bylo to doma.

Příběh babičky, které odešla dcera a jí zůstala vnučka a ona děkuje, že má jí. Vyprávíte si  jak je důležité sdělovat dítěti, kdy se maminka smála, co dělala za rošťárny a potom uvidíte ty jiskřičky v očích, protože to tak bylo. To byla ta situace, to je ten strom kam máma lezla. A přitom žijete ten život, kdy Vám babička čte pohádku a vy máte jistotu, že jste doma. A přitom je tam ten střípek v tom dítěti, které se ptá : babička neumře ?  Stigma.

A objeví se maminka Barčinýho kamaráda a to vás pohladí.

Příběhů mi chodí víc a víc a já odepisuju, komunikuju, volám a hladím na dálku.

Nevěděla jsem a netušila jsem co může knížka spustit. Prostě nad tím nepřemýšlíte.

Sdílení a soucit a pochopení jsou věci, které by měli a mají být naší součástí. Emoce.

A do toho si já večer lehnu a bulím. Bulím tím, že jsem vysílená. Že vybírám na hitu peníze na knížku a snažím se to dotáhnout do konce a každým dnem je to pro mě těžší. 

Ležím s tabletem a pouštím si video, kde je moje dcera Bára a moje malá holčička jí říká : „ Báro vstávej“ Ten hlas, ten pohyb, ten smích. To co mi chybí a chybí mi to, protože ted´nemám prostor být sama se sebou.  Ještě chvilku Barčo.

To jsi mě teda pustila na cestu, si vždycky dávala vysoké latě, ale že tam pošleš mámu ? Ti to jednou spočítám, si piš :-)

Já všem co píší, co komunikují a co podporují knížku  D Ě K U J U … protože  M Á   T O  S M Y S L   to byla ta cesta

Děkuju Simona 

http://ona.idnes.cz/smrt-barbory-vlkove-na-maturitnim-plese-fd5-/spolecnost.aspx?c=A140919_114102_spolecnost_jup

https://www.hithit.com/cs/project/847/kniha-najit-svetlo-ve-tme

https://www.facebook.com/Barciknizka?ref=hl