Na maturitním plese zemřela teprve devatenáctiletá maturantka Bára. Kolem události se roztočil nemilosrdný mediální kolotoč. Pro Bářinu matku Simonu šlo o nejtěžší období v životě. Čelila nelehkému osudu, ale i tlaku médií. Po roce se rozhodla uvést vše na pravou míru a napsat knihu o tom, co prožívá. Po zveřejnění nápadu na sociálních sítích začala vznikat tato osobní výpověď, doplněná příběhy lidí s podobnou zkušeností. Otevřená zpověď o pocitech, smutku, vyrovnávání se smrtí dítěte, ale i o naději a překonání sebe sama. O lidech, kteří to i přes těžkou životní zkušenost nevzdali a jdou dál.
Studio smysl
Anotace knížky. Je srpen, končí prázdniny a knížka vyjde v říjnu. 29. října, přesně na mé 40. narozeniny.
Začala jsem psát v březnu. Kopala jsem tehdy na terase do židlí a v hlavě mi vířily myšlenky: Bude to už rok. A to je jako konec?
Naučila jsem se vidět znamení.
Umístila jsem na Facebook zprávu, že je čas napsat knížku. Vytvořila jsem kvůli tomu skupinu a začala jsem přidávat příspěvky. Přidávali se ke mně další pisatelé, objevovaly se obrázky a knížka se postupně začala měnit.
Moje prvotní myšlenka byla očistit dceru.
Včera, po roce a půl od odchodu Báry, mi přišla paní zapojovat internet. Dostaly jsme se k tématu Bára. „A jak to vlastně bylo? Tu kauzu si pamatuju,“ zeptala se. Usmála jsem se. Jen lidé okolo mě a známí mých známých ví, jak to doopravdy bylo.
Jenže pokud píšete knížku a knížka píše Vás (ukradla jsem tato slova jednomu spisovateli, protože dokázal popsat moje pocity), tak se mění i obsah. Najednou to nebyl pouze příběh o Báře, ale vznikly také příběhy Shaggyho, Elišky P., Mihule a spousty dalších.
Vytvořil se celek. O myšlení lidí, o bolesti. O tom, co se Vám děje v mozku, jak se snažíte nadechnout a topíte se. O emocích.
A potom? Potom vysvitlo slunce, květiny rozkvetly, moje dcera Eliška se smála jako zurčivý potůček.
Jela jsem točit upoutávku na Hithit.cz a můj kamarád mi řekl: „Je to ponurý, musíš najít pozitivum.“ A já po cestě vlakem přemýšlela: „Ksakru, co může být na smrti pozitivní?“ Pomohlo jedno pivo na nádraží a našla jsem odpověď: NEVZDALA JSEM SE, NEVZDALA TO.
Psychika s Vámi dělá pěkné kotrmelce. Když už jsem byla u cíle, když už jsem měla nakladatele, tak přišly pochyby. A nepříjemné otázky, které jsem si nikdy předtím nepoložila. „Je to citové vydírání, budeš vypadat jako matka, která chce na smrti své dcery vydělat...“
Stála jsem jak opařená.
Vybrala jsem si tu těžší cestu, rozhodla jsem se, že na knížku vyberu polovinu částky na hitu.cz. Mohla jsem s nakladatelstvím podepsat smlouvu, dostat procenta a bylo by odpískáno. Ale to jsem nechtěla. Pokud tvoříte příběh a on tvoří Vás, tak přesně víte, jak ten příběh bude vypadat. A vy chcete předat vizi dál.
A o čem knížka je?
Už se to učím, učím se v málo větách sdělit příběh. Vlastně to nedokážu popsat dodnes.
Knížka je o mých pocitech, o stavu, kdy jsem se propadala. Píšu o tom, o čem se nepíše a nemluví. Protože svou bolest přece musíme držet v sobě a vypořádat se s ní sami. Ne, já naopak otevírám Pandořinu skříňku.
A přichází světlo, protože jsem ve svých 40ti letech našla sebe samu. Díky Báře. Začala jsem se kolem sebe dívat jinýma očima a vidím slunce, motýly. Dýchám a směju se. Už to umím. Už jsem se to znovu naučila.
Na své 40. narozeniny vydávám knížku, naši společnou knížku. Knížku o lidech a s lidmi, knížku o krásných obrazech a vnitřním světle. Já už ho našla.
Simona
