Móda outdooru

Snad každý dnes překračuje komfortní zónu, vyráží na treky nebo se stěhuje do zahraničí. Někdy mám pocit, že to není jen upřímný osobní zájem, ale touha plnit módní požadavky a vést takový způsob života, jaký si doba žádá.

Hned na úvod bych chtěla zmínit, že mám ráda outdoorové sporty, ráda chodím na túry, jezdím do hor na běžky, lezu po skalách, projíždím se na kole i kolečkových bruslích, zkusila jsem sjíždět řeku na kánoích, kajacích i pramicích.

Poslední dobou se „být outdoor“ anebo být „free cestovatelem“ stává doslova módním trendem. Chápu, že pro většinu lidí je to skutečně životní styl, způsob života. Pro určité typy je to ale jen otázka sledování módních hitů, snaha být in a držet krok s proudem. Takže i ten, kdo dřív jezdil autem pro svačinu i do vedlejší ulice a posiloval leda tak ve videohře, je teď k vidění v upnuté běžecké soupravě, jak poklusem křižuje ulice. Samozřejmě běží tam, kde ho může někdo potkat… anebo naopak někam, kde ho raději nikdo nevidí, ale potom sdílí naběhanou trasu i s počty kilometrů na sociálních sítích.

Teď už se nechodí na túry, ale na treky. Nejsou sportovní typy, trampové a čundráci, ale „outdooráci.“ Klasické bavlněné oblečení nestačí, musí být funkční. Nejlépe vysoce funkční. Ale proti tomu nic nenamítám, je to pokrok a navíc způsob, jak si udělat jakoukoli aktivitu příjemnější. Zároveň se ale všichni snaží překonávat komfortní zónu. Můj kamarád nedávno použil naprosto perfektní přirovnání - všichni na čundru vypadali jako figuríny z outdoor shopu. A zpravidla na bundičce nemají ani šmouhu, protože si dávají dobrý pozor, aby se náhodou někde neumazali. Když si to teď zpětně čtu, připadám si trochu jako puritán nebo zpátečník, ale já vůbec nemám v úmyslu to kritizovat, mně to prostě a jenom připadá úsměvné.

Vrátím se ještě k výše zmíněné „komfortní zóně“, protože na toto slovní spojení začínám být už trošičku alergická. Každý dnes rychlostí blesku opouští hranice svého komfortu, ale například donést balík minerálek z obchodu, to už je pro řadu lidí za hranicí komfortní zóny, tam se musí jet autem. Vymanit se z pohodlí a překonávat sám sebe je dnes v kurzu, ale pro některé platí pouze v omezeném ranku aktivit. Ale uznávám, že pro každého člověka končí hranice, kde se cítí příjemně, spokojeně a v bezpečí, někde jinde.

Vždy jsem měla za to, že když jedu na výlet pod stan, musím počítat s tím, že tam asi nebudu ležet v prachovém peří, budu se muset umývat ve studenější vodě nebo že nebudu mít v pravé poledne teplý oběd. Teď tomu už můžu dát honosný název – každým takovým výletem činím krok ven ze své komfortní zóny anebo ji rozšiřuju. Hned si připadám víc in a víc „outdoor“.

Obdobně je to dnes i s cestováním. Doba to umožňuje a je skvělé, že toho lidé využívají. Cestovat i pracovat v zahraničí je dnes také trendem. Možná přeháním, ale trochu mě mrzí, že se z příjemné aktivity dnes stává tak trochu povinnost. A to zejména pro mladé lidi, kteří dnes mají spoustu možností, jak objevovat svět. Nejednou jsem ale byla svědkem toho, že ten, kdo zůstává doma v rodné zemi, je označován za pecivála nebo zbabělce a čelí zvídavým dotazům "proč sakra taky někam neodjede?" O tom to přeci není. Kdo chce a může, ať jede, určitě to stojí za to! Ale kdo ne, nemusí. Možná toho bude litovat, ale možná taky ne, je to volba každého z nás. Nemusíme se jen podřizovat tomu, co bychom "měli", když to tak necítíme. Mnozí by asi namítli, že jde zase o překonávání sama sebe, já se ale domnívám, že určitá intuice a pocity také hrají svou roli.