O závislost V

Tak dnes otevřu téma, které jsem tady nechtěl řešit. Ale jsou lidé, čtoucí můj blog, kteří o tom ví. Tyhle věci se stávají a je hodně těžké je řešit. A byl jsem na pokraji šílenství. Přežil jsem. Žiju.

To, co popisuji, je má cesta, mé poznání. Každý člověk volí sám za sebe. Nemůže se nikdy vymlouvat na okolnosti. Říkám tomu : Ježíš nebo Barabáš? 

Jaro 2015. Ocitnul jsem se v protialkoholní léčebně. Pravidla. Denní režim. Vymývání mozku, že alkohol může za vše. Alkohol je příčina. Nesedělo mi to. Ptal jsem se. Měl námitky. Nechtěli se mnou hovořit.  Trápil jsem se. Snažil jsem se nalézt, ne převzít.

A potkal jsem knihu. Přečetl jsem pár stran a věděl jsem, že tu knihu si musím přečíst.  Anthony de Mello. Bdělost. A tím jsem potkal jejího dočasného majitele. A já našel spřízněnou uvězněnou duši, se kterou jsem mohl vést otevřený rozhovor. Alkohol. Příčina nebo následek? I jiné věci. Reálné, duševní  duchovní. Konečně trochu úlevy v tom vězení.

A pak se to stalo. To, co popíši je můj  prožitek, nikdo nebude mít to samé.

Z neděle na pondělí, z 3.5. na 4.5.2015. Spím. Nebo nespím? V jakém stavu jsem? Pracuji na zahrádce. Půda je tvrdá, suchá,nedaří  se mi ji zkypřit.Jsem hodně naštvaný. Nechci pokračovat. Najednou cítím něco. Mé tělo se plnî energií.  Podívám se kolem sebe, vzhůru, do nebe a vidím něco, má to hlavu, ramena, ruce, křídla. Uvědomím si. Anděl. Cherubîn. Přilétá a v ruce drží knihu. Má tělesná energie se navyšuje. V té knize vidím planetu Zemi. Ale je šedá, bez života. Nahromaděná energie dosahuje vrcholu. Z mého těla vytryskne životadárný proud. Jeden dopadne na mou zahrádku a ta začne zelenat, všechny schované květiny rostou. Druhý proud dopadne na planetu Zemi v Knize, kterou drží anděl. A ta šedá planeta se začne zelenat rostlinami, začnou tam zpívat ptáci, šedé moře začne vesele šplouchat modří. Prožívám neskutečný pocit blaha, štěstí, radosti. To nejde popsat.

Zároveň si uvědomuji svůj pokoj v léčebně. Je to jen sen. Zřejmě mám ej.... . Šáhnu si na pohlaví. Ale nic. Pusto. Prázdno. Přesto proživám něco nepopsatelného.  Najednou cítím nějakou otázku otázku.  A mám dvě možnosti odpovědi : Ano. Ne. V té blaženosti říkám Ano. Ozve se strašná rána. Celý vesmír ji musí slyšet. Otvírám oči a koukám po pokoji. Ve vzduchu doznívá ten zvuk, jako by vybuchl muniční sklad. Ale všichni mí spolubydlící klidně spí. Nechápu. Zavírám oči. Opět ho vidím. Anděla. 

A pak.

Pak střich. Jsem na Velehradě. Nějaká duchovní slavnost. Nejsem v řadách diváků. Jsem nad nimi. Jsem jen pozorovatel. Dívám se na východ z katedrály. Vychází průvod kněží sloužit mši. A v další řadě najednou vidím sám sebe. Kráčím v zástupu kněží v rouchu vyššiho církevního hodnostáře. 

Ano. Tohle měla být má cesta. Tuto cestu jsem si vybral ještě než jsem přišel na tento svět. Do tohoto těla. Pláču. Pláču poznáním. Bože, Ty jsi na mně nezapomněl? Dvě sebevraždy. Vždyť mne ani peklo nechtělo. 

Ráno odjíždím z léčebny na první opušťák. Jsem totálně mimo. Nevím. Neznám. Nechápu.

Sednu ráno do hospody. Dam si dvě piva, dvě vodky. Celý den už nic. Přesto večer fouknu 0.08.

Pane Šimík, porušil jste pravidla. Musíte odejít.

A dnes odcházím i já. Jsou u nás hody.