Bylo - Nebylo

Bylo, nebylo. Ale spíš bylo než nebylo. Protože, kdyby bylo to co nebylo, pak by nebylo to co je. Slovy Jana Wericha se pustím do následující pohádky. Nebo je to skutečnost? 

Bylo,nebylo.

Někde v prostoru žili spolu jako rodina. Otec, matka, syn. A měli své malé královstvíčko, které úspěšně spravovali. A princ si žil spokojeně a seznamoval se s pravidly vládnutí. Seznámil se s tou viditelnou částí řízení království, ale poznal i ta temná zákoutí udržování vlády. A pak, jednoho dne převzal princ vládu v královstvíčku.  Začal vládnout,  spravoval ji dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. A lidem v jeho zemi se vedlo dobře a byli šťastni.

Jednoho dne s králem začalo mluvit jeho vntřní Já. Jak dobře se žije lidem v tvé zemi. Jsou šťastni. I ty jsi šťasten. Ale mohl by jsi být šťasten ještě víc. Podívej se k sousedovi. Špatně se tam lidem žije. Král tam nevládne dobře. Co kdyby jsi se s ním spojil v jedno větší království, aby se  i jeho poddaní měli tak dobře jako tví poddaní. 

Král se chvíli bránil, ale pak se podvolil a uznal slova svého Já za správná. I podařilo se mu smlouvami přičlenit sousední království ke svému. A všem se dobře dařilo.

Po čase se Já opět ozvalo a ponouklo krále k získání dalšího království. Král se opět bránil, ale hrdost nad tím, že to už jednou dokázal, ho ovlivnila natolik, že zanedlouho další zemi připojil ke svému království. A dobře se jim vedlo.

Po čase se Já opět ozvalo a nabídlo ku další království. Král už se tak dlouho nebránil, protože jeho hrdost nad tím, co dokázal se proměnila v pýchu. A protože se jeho protivník bránil a nechtěl připojit svou zemi k sousedovu království, využil král pro její získání tu temnou část své vlády. A zvítězil. A tak to šlo dál a dál. Z krále se stal císař  ovládaný pýchou. Už nehleděl na to, co je skutečně dobré pro jeho lid. Nejdůležitějším se stalo naplnění  císařské pokladny.  Už nezvládal vládnout ve  všech zemích najednou a řešit lokální problémy. A tak vládu v těchto zemích předal místodržícím. Jenže co mají chudáci místodržící dělat. Hamletovská otázka:  Vládnout tak, aby se lidé měli dobře nebo tak, aby se co nejvíce naplnila císařova pokladna. Zkusili to tak i tak. Jenže brzy poznali, že císaře neuspokojí šťastný obyvatel, ale plná pokladna. Čím více peněz do císařovi pokladny přinesou, tím více jsou u císaře oblíbeni. A tak odvod do císařovi pokladny povýšili nad spokojenost obyvatel. Vždyť lidé přeci vlastně požadují pouze chléb a hry. A pokud tohle mají, je jim jedno, kdo jim vládne. A tak se k císaři dostávali pouze lidé, kteří mu pochlebovali a přinášeli zlato do pokladny.  A císař ztratil kontakt s realitou. Občas sice vyšel ze svých komnat, ale hlas obyčejného člověka k němu nedolehl. A když přeci jenom dolehl, byl velice rychle poslán pryč. Vždyť v tomhle císařství se přeci všichni mají dobře. Je zde jen radost. Žádný smutek. Vždyť co je dobré pro císaře, je dobré pro všechny. Jak by si vůbec někdo mohl stěžovat?

A jak to dopadlo? Jako v každé pohádce. Někdy císař prozře, uzná, že on není stát a je milován. Někdy ho pýcha tak pozře, že už není schopen sebereflexe. A to je počátek jeho konce. Morálního i reálného. 

S pozdravem