Smrt krásného srnce

Tehdejší zpráva Českého rozhlasu – Radiožurnálu, že 12. března 2004 zemřel v říčanské nemocnici jeden z nejpilnějších českých filmařů Karel Kachyňa (ročník 1924), mě zastihla na bývalém česko-slovenském hraničním přechodu. Den předtím otřásla Madridem série teroristických výbuchů. Byl jsem rád, že se sedím v autě sám. Rozostřil se mi zrak a v tu chvíli jsem si trpce uvědomil, na čem všem závisí práce herce.

Měl jsem tu čest účinkovat hned ve třech Kachyňových filmech. V roce 1988 mi dal důvěru pro mou první - a rovnou titulní – filmovou roli ve snímku Blázni a děvčátka, žižkovské baladě z 50. let. Kachyňa měl odvahu vsadit na moji tenkrát úplně neznámou tvář a profilmované prázdniny s ním mi daly víc než divadelní fakulta. Vedl mě rukou zkušenou tak, že náš film vyhrál dva festivaly (MFF Zlín 1990 a Festival Oty Hoffmana v Ostrově nad Ohří 1989) a já byl na obou za svůj herecký debut vyznamenán cenami za nejlepší herecký výkon. Sám režisér mi po tomto úspěšném festivalovém tažení řekl, že jsem mu film nezkazil. To byla od něj celá pochvala, slovy on šetřil. Jako bonus mi však přidělil roli „pobočníka velitele Terezína“ v úžasném válečném dramatu britsko-francouzsko-české koprodukce Poslední motýl. Strávil jsem pět měsíců po boku „velitele“ Milana Kňažka, který do filmu nastupoval jako očerňovaný disident /právě vrátil straně titul „zasloužilého umělce“/, aby ho dokončoval coby vážený poradce prezidenta republiky Václava Havla.

V létě 2002 se mi sešly hned tři pracovní nabídky najednou, z toho jedna bylo pozvání do poroty na prestižní MFF v Benátkách. A do toho mi režisér Kachyňa nabídl roli v televizním filmu Kožené slunce. Dost lidí v mém okolí kroutilo hlavou, když jsem zdvořile odmítal spojení babího léta s kvalitními filmy v městě na laguně na severu Itálie. Ale já věděl, že sladká Venezia se bude za rok opakovat a i další povinnosti mohou počkat. Nemýlil jsem se, Kožené slunce bylo předposledním dílkem nejplodnějšího tvůrce naší poválečné kinematografie. Tvůrce, který – stejně jako Bohumil Hrabal – hledal „perličky na dně“ životů a v prachu postaviček zdánlivě šedivých, ztroskotaných, neúspěšných, leč nádherně pábitelských. Ostatně, Hrabalův životní opus Obsluhoval jsem anglického krále usiloval dlouhá léta převést na filmové plátno.

Osudové bylo už ale jeho setkání se spisovatelem a scenáristou Janem Procházkou na počátku 60. let. Spolu totiž vytvořili řadu vynikajících snímků /Ať žije republika, Noc nevěsty, Kočár do Vídně/, z nichž poslední a nejslavnější film Ucho ihned putoval na dlouhých dvacet let do komunistického trezoru.

Karel Kachyňa by prvního máje oslavil 87. narozeniny.

Děkuji Vám, pane režisére. Za všechno.