Kde jsem doma

Praha je pro mne domovem a současně láskou na první pohled. Jsem jí až neuvěřitelně monogamně věrný. V Evropě znám pouze dvě města, která mne oslovují podobně – Paříž a Řím.

Při všech svých procházkách, při každodenním běhu za povinnostmi a nejraději při bezcílném, víkendovém lelkování, spontánním tanci mezi ulicemi, se vždy skláním před prozíravostí zakladatelů, nesmírnou citlivostí, mistrovstvím řady architektů a stavitelů. Ukažte mi město, jehož tvář je zachycuje tolik uměleckých směrů!

Románské stavby na mne dýchají úctou ke stáří a k historii, gotika mne nabádá k pokoře před Bohem, životním řádem a pomáhá mi oddělovat věci podstatné od podružných. Stejný pocit mám, když vstoupím do Židovského města. Národ, který jako první dostal dar monoteistické víry, tolikrát trpěl a zmíral kvůli naší nadutosti a odporu k odlišnému.

Renesanční architektura – to je pro mne prostor a slunce. Jistě též proto, že se na stavbách podíleli četní italští umělci usazení v Praze. V té době mělo na rozvoj naší metropole pozitivní vliv i to, že se císař Rudolf II. rozhodl učinit z Prahy stálou rezidenci.

Na tohle měli smůlu bratři Slováci. V historii Bratislavy měl mnohokrát její primátor větší vztah k jiným městům, proto taky přestala být Bratislava „krasavicí na Dunaji“ a jen pozvolna získává zpět zajímavou tvář. To vůbec nepíši, že nás chci vyvyšovat, my na osvícených panovnících nemáme přílišnou zásluhu. Otec vlasti byl vychován ve Francii, a když roku 1346 přebíral české země, byl jejich stav žalostný.

Tento monarcha nám byl dán a on svoji vládu chápal především jako službu. (Oj, kdeže loňské sněhy jsou!) Jako je ostatně v české kotlině a moravských úvalech častým zvykem, oceňujeme skutečné osobnosti ducha vždycky až hodně ex post. Cožpak jsme si nevyhnali definitivně ze země sv. Vojtěcha tím, že mu naši praprapradědové podlou lstí vyvraždili na Libici celou rodinu?! On pak dobrovolně a de facto záměrně kráčel na Velký pátek roku 997 u Gdaňska vstříc zbraním pohanů...

Tyto úvahy o souvislostech mne napadají zejména na výletech. U památek, kterých je všude v české zemi požehnaně a krásně. Navíc to jsou základní stavební kameny našich dějin! Vždy mě uráží, když nějaký nedovzdělaný politik hovoří o nedostatku peněz na jejich údržbu či opravy. Ale pak si řeknu, kdo vlastně ví, kde je nejstarší kostel v Čechách? Zajímá to vůbec někoho? Jak velký mrak spoluobčanů dá před jeho návštěvou přednost sobotnímu luxování regálů v katedrálách konzumu? A přitom je svatý Kliment na Levém Hradci českým Velehradem a doprava tam přijde na pár korun.

Dal ho postavit kníže Bořivoj I. krátce poté, co se vrátil z jižní Moravy, kde přijal s manželkou Ludmilou /ano, babičkou sv. Václava/ křest z rukou Metodějových. Právě tam byl roku 982 zvolen druhým pražským biskupem již zmíněný Vojtěch Slavníkovec a byla to událost, protože byl na tento stolec vůbec poprvé ustaven Čech!

A to je právě, co mne mrzí, ale ne na Praze, ale na naší uspěchané, v klipových sekvencích prožívané době, že přestává bolet naše apatie ke kráse ducha, k historii, k umění a neúcta k životu. To je pak dobrá živná půda pro duševní vykořeněnost, rasismus, bezohlednost a styl „po nás potopa“! Kdyby tomu tak nebylo, nemohli bychom mlčky ignorovat například vylidněná centra velkoměst, s čímž úzce a negativně souvisí každodenní hromadné přesuny. Hrůzné zástavby typu – jenom v Praze – Myslbek, Don Giovanni a kdoví, které další ještě přijdou. Jeden z minulých primátorů dokonce podporoval v dolní části Václavského náměstí výstavbu mrakodrapu! Ten současný vidí českou metropoli zase jako olympijskou vesnici, uff! A přitom plánům zakladatele Nového Města pražského se dodnes s úctou klaní nejosvícenější urbanisté.

Ano, naši dočasně mocní by si měli vždycky uvědomovat, že jim laťku nenasadil nikdo menší než náš největší panovník Karel IV. a že – jak učil filosof Henryk Elzenberg – nikoliv zisk a hmotné prožitky jsou v životě důležité. Nejdůležitější je duch. To, co v člověku plápolá jasným plamenem vzhůru.¨