V dřívějších generacích bývalo zvykem, že senioři se těšili úctě a oblibě. Měli dostatek životních zkušeností, nadhledu i rad pro ty mladší, kteří by často díky "horké krvi" udělali něco nesprávného nebo i sebezničujícího. Dnes se však tato úcta zjevně vytrácí: senior je "důchodce", který žije z našich peněz, je pomalý a jeho nejoblíbenější činností jsou vozíkové pretěky v Kauflandu, jak uvádí jedna zesměšňující facebooková skupina.
Nevím, proč to tak je a myslím si, že to není správné. Neúcta ke starším se nám vymstí, jako neúcta ke všemu, co by úctu mělo zasluhovat. Senioři si úctu nevyžadují uměle, nejsou uměle dosazenými autoritami. V dnešní moderní a stále se zrychlující společnosti mohou opravdu vypadat neohrabaní a směšní. Ale není to důvod pro to, abychom se jim vysmívali a útočili na ně, jako to v poslední době bohužel je.
Dvaasedmdesátiletého taxíkáře nedávno napadl agresivní, třicetiletý zákazník. Pomalého šestaosmdesátiletého důchodce, který (asi zřejmě rychle?) vstoupil na přechod před projíždějícím čtyřiatřicetiletým řidičem, takže řidič za ním neubrzdil, tento napadl tak agresivně, že stařeček o pár dní později zemřel. Nedávno jsem byl na místní poště svědkem situace, kdy taktéž muž ne starší 40-ti let slovně velmi agresivně napadl starší ženu jen proto, že v nepřehledné situaci na poště se postavila do fronty k přepážce, na kterou on stál frontu opodál. Proč ta agresivita? Je někdo jen proto, že je starý, pomalý a možná trochu dezorientovaný v naší rychle se měnící společnosti, odsouzen k zesměšňování, útokům a vylévání si naší agresivity?
Seniory však ohrožují různí podvodníci a agresoři celou řadu let. Nevím, jestli to před 20 a více lety bývalo lepší, ale myslím, že ano. Tenkrát nebyli žádní agresivní prodejci předražených vysavačů, hrnců a podobných kravin, kteří jsou pro trochu zisku ochotni udělat vysloveně vše. Senioři tak v posledních 20 letech pro mnohé "podnikatele", kteří by se jinak díky své neschopnosti nebyli schopni na trhu uživit, jsou v podstatě bezbrannou skupinou, na které se mohou tito přiživovat, využívajíc tak často dezorientaci a zhoršené rozhodovací reflexy seniorů. A nečiní tak jen různí podomní a zájezdoví obchodníčci, ale také podvodníci a zloději, kteří jsou ochotni seniory napadnout a často i zabít, v mnoha případech i jen kvůli pár stokorunám.
Senioři, kteří bývali v dřívějších dobách bráni s úctou, fungovali v různých "radách starších", výborech a předsednictvích občin a spolků, těšili se úctě především v přísně rodinných či kmenových společenstvích, od původních obyvatel Ameriky (Indiánů či Eskymáků) až po kmeny a společenství v Asii i Africe. Ale i středoevropské společnosti úctu k seniorům měly. Babičky a dědečkové bývali právoplatnou součástí rodiny či kmene, byli bráni jako rovnocenní nebo ještě více ceněni díky svým radám, moudrosti a zkušenostem. Co se tak změnilo, že dnes jsou pro nás senioři obtěžujícím pomalým hmyzem, který nám blokuje hypermarkety svými vozíky, když si chceme jít my mladí a perspektivní nakoupit?
Myslím, že před 20 a více lety bývala celkově úcta na vyšší úrovni než dnes. Napadnout slovně učitelku nebo jí sprostě nadávat, to by tenkrát bývalo ohodnoceno vyloučením ze školy a popotahováním rodičů, dnes naopak se bojí učitelé jak dětí, tak i jejich rodičů, a to nejen v lokalitách typu Varnsdorf či Rumburk. Nikdo nemá úctu před ničím, nikdo se nepozastavuje nad prací, kterou do něčeho musely dát stovky či tisíce lidí před ním. Víte kolik lidí vyvíjelo třeba iPhone? Víte, kolik lidí stojí za vývojem plochých monitorů? Kolik lidí dalo svou práci a energii do výroby letadel, potravin, strojů... ? My tyto věci bereme zcela bez úcty jako nějaké produkty, které prostě máme a pak vyhodíme, nemáme úctu k ničemu, k nikomu a často ani k sobě. A tedy ani k seniorům. Sledujeme agresivní americké filmy, posloucháme agresivní americkou rapovou hudbu nebo zvrhlé Kabáty opěvující "chlapy v hospodě se sekerou" a krásy života nám zatím utíkají přesně tak, jak bezvýznamně protékají naše egoistické životy.
Když poslouchám z internetového archívu Příběhy 20. století, jsem naprosto uchvácen často velmi dramatickými a napínavými příběhy dnešních seniorů, důchodců, kteří byli kdysi stejně tak mladí a plni energie a chuti do života jako Vy nebo já. Prošli si často tragickými situacemi a o svých zkušenostech by nám mohli vyprávět. Nemám už žádnou babičku ani dědečka, takže tito senioři z reproduktorů mého počítače jsou mi takovými babičky a dědečky. Jejich zkušenosti a životní strasti jsou nejen zajímavými příběhy, ale také mnohdy cenným poučením i do dnešní doby. Jejich energie, síla a nezdolný elán je přenesl přes všechny životní strasti a zatímco jiní v 50 - 60 letech zemřou na infarkt nebo na jiné "civilizační nemoci", oni jsou často i v 80 nebo 90 letech plni energie a elánu. Jen ten věk a zesláblé údy jim již nedovolují jít přes přechod rychle a jejich pohyby při rozhlížení v supermarketu jsou pomalejší, až to některé z nás bohužel irituje. Co když je ale zrovna tento "neschopný" a pomalý stařík bývalý letec RAF, hrdina z osvobozování Evropy, partyzán ze slovenských hor, bývalý mukl uranového dolu nebo hrdinná odbojářka, která zachraňovala životy? Když se s despektem díváme na seniory, jejich minulost bohužel nevidíme. Ale i kdyby to nebyli žádní hrdinové, mají za sebou životní zkušenosti, jsou pro někoho láskyplnými babičkami a dědečky a nezasluhují si naši agresivitu a opovrhování.
Tito všichni třicetiletí agresoři a podvodníci, kteří se na seniorech vybíjejí, jednou budou také staří a třeba i neschopní, uvázaní na vozík nebo lůžko v nemocnici. Nebo budou muset ještě v 70 letech pracovat a mladým a perspektivním budou připadat ještě tragičtější, než jim samým dnes připadají ti dnešní senioři. Vím, že žádný z těchto agresorů tento můj blog číst nebude... ale možná ti ostatní, kteří to číst budou, jednou třeba proti některému agresorovi zakročí, až zase některý pomalý stařík "náhle" skočí na přechod před projíždějícím autem a jeho řidič si to se staříkem půjde vyřídit ručně... Svědomím národa je totiž i mlčící většina, která místo aby pomohla napadenému, jen tupě kouká a ještě si to natáčí na mobilní telefon.
A pro inspiraci archív Příběhů 20. století: http://hledani.rozhlas.cz/iradio/?p_po=3115
