Sladký život na dluh

To, že mnozí lidé nechápou, že stát musí vyjít s tolika penězi, kolik vybere, a polovina voličů raději volí socialistický život na dluh, se nedivím, protože představa o státní pokladně a toku peněz v ekonomice je opravdu hodně abstraktní. Přitom k ní není potřeba nějakých zásadních znalostí ekonomiky, stačilo by držet se „zdravého selského rozumu“ - tj. nemohu si dovolit to, na co nemám. To samé by ale mělo platit i v ekonomice našich domácností, kde to však spousta lidí také neumí – nebo nechce umět, protože skromnost se přeci nenosí.

Jak se prolíná skupina lidí, kteří nechápou chod státu a těch, kteří neumí vést ani vlastní domácnost, to netuším, takže nechci zevšeobecňovat. „Zdravý selský rozum“ je apolitický, měl by ho mít každý, ať už má politickou orientaci více doleva nebo doprava. Bohužel ale příznivci levice nebo spíše karikatur levice, tj. jak ČSSD tak KSČM, dali své hlasy svým populistickým vůdcům, kteří v představě socialistického ráje tuto naši zemičku více a více zadlužují. Jestli je to opravdu touha po socialismu nebo jen touha po moci za každou cenu, i za cenu extrémního zadlužení celé země, toť otázka.

Kam dokáže zemi zavést socialistické zadlužování, to můžeme všichni vidět na případu Maďarska – stačí si přečíst MF Dnes z 14.4. nebo články na webu. Kam zavedly socialistické experimenty nás, to jsme všichni měli možnost vidět v roce 1989 a stále dodnes vidíme. Socialismus nechal naši zemi zadluženou, zdevastovanou materiálně i morálně, zničenou, s mnoha závazky, které nás zatěžují ještě dnes a ještě dlouho budou! Ti, kdo to již zapomněli a v diskusích mne obviňují, že lžu, nemají pravdu: svědectvím jsou fotografie o zničených domech, o městech, která mnohdy i dnes vypadají, jako kdyby skončila válka. Vzpomenu si na zničené silnice, zdevastovaná města, zrezlý vozový park čítající škodovky 120 a wartburgy... kdo to popírá, nechť se podívá na fotografie ze současné Kuby – to je podobný obrázek, kam zavedou zemi nesmyslné výdaje na sociální experimenty, obrovské výdaje na zbytečnou armádu a extrémně nízká produktivita práce – protože když si jsou v socialismu všichni rovni, nemusí přeci dřít jako u zlých kapitalistů! O tom, jak se u nás za socialismu pracovalo, si ještě dodnes povídají míchačka s lopatou.

Proto mne velmi udivuje, že se i dnes najdou lidé, kteří to popírají, dokonce i vůdcové, kteří vědí, že zemi zadlužují, ale hodí se jim to do politiky. V současné chvíli je naše země zadlužená zhruba bilionem korun, protože si musíme půjčovat na obrovské výdaje na sociální dávky, důchody, příspěvky na všechno a pro všechny. Na tom by nebylo nic špatného, kdybychom si to mohli dovolit – ale ropná velmoc nejsme, sociální výdaje obrovsky zatěžují státní rozpočet a první vládu, která používala zdravý selský rozum a chtěla zbytečné výdaje omezit, potopil jeden zhrzený politik s bradavicí a vizí socialismu.

Tento týden jsem na úřední desce našeho města zaznamenal oznámení o nedobrovolné dražbě bytu jistých manželů. Kvůli dluhu 22.000 Kč vůči jisté splátkové společnosti tak přijdou o svůj byt v hodnotě milionu korun. Pominu fakt, že částka je relativně malá vůči hodnotě bytu, o to se má postarat nový zákon o exekucích. Částka však není v řádu stovek či tisíců korun, aby se nad ní mávlo rukou, takže splátkovou společnost i chápu – půjčila někomu na nákup nové televize, ledničky nebo ojetého automobilu, rok posílá upomínky a vše bez výsledku. Nic jiného jí ani nezbývá, než udělat to, co musí. Manželé, kteří si zvýšili životní úroveň pořízením něčeho nového, teď kvůli dluhu ve výši dvou měsíčních platů přijdou o vše, na co celý život spořili. Možná i proto, že se vysněné nové televize nebo automobilu vzdát nechtěli – přeci jen se mohli ještě exekuci vyhnout tak, že buď „klín vytlučou klínem“ a splatí jeden dluh jiným (dnes přeci půjčují banky na potkání komukoliv, takovouto částku rozhodně ano, i bez potvrzení příjmu!) nebo onu věc zase prodají, aby dluh splatili.

Žít na dluh je nebezpečná ideologie, ať již v měřítkách domácnosti nebo státu. Touha po nových věcech je bohužel přirozená, ale každý by měl umět počítat. Je určitě zbytečné chtít hned kupovat nové věci, které za rok budou stát polovinu, nebo zaplatit cenu i s mnoha procenty navýšení jen proto, abych nějakou věc měl hned teď, protože ji TEĎ chci. Znám lidi, kteří jdou na druhou stranu města kvůli tomu, že v konkurenčním supermarketu je mléko o korunu levnější, ale přitom televizi či automobil si vzali na splátky a s navýšením zaplatí mnohem více, než kdyby si počkali nebo si koupili levnější za hotové. Zaplatí tak tisíce zbytečně za navýšení u auta nebo televize, ale ušetří korunu u mléka. To jsou pak paradoxy.

My doma televizi nemáme – ne že bych si chtěl hrát na intelektuála bez televize, jak mne někdo nařknul v diskusi, ale protože dokážu využít svůj čas zajímavěji a ani na ni nemám čas – televize mi navíc nepřináší nic, co bych nenašel na internetu, filmy si raději pustím v dobré kvalitě z dvd a hlavně bez reklam. Také odmítám platit televizní poplatky, protože nechci platit za něco, co nepoužívám (jsem příznivce zakódování kanálů, ať si každý platí za to, co chce vidět, ne že bude muset zaplatit České televizi bez ohledu na to, zda se na ni dívá!). Už jsme si i několikrát chtěli televizi pořídit, ale ceny jdou neustále tak rychle dolů, že nový model za 30 tisíc stojí za rok 10 tisíc. Proto nechápu, proč se někdo je ochoten zadlužit jen proto, že chce televizi za 30 tisíc, za kterou s navýšením zaplatí v lepším případě 40 tisíc – přitom kdyby si šetřil měsíčně tisícovku, za rok má tu samou a ušetří 30 tisíc třeba na krásnou dovolenou pro celou rodinu.

Já vím – za rok to nebude už nový model! Ale dá se žít i bez nové televize (i bez televize vůbec!), dá se žít bez nového auta, dá se žít bez nového mobilu i bez dovolené u moře. Skromnost – to je přitom slovo, jehož význam už skoro ani neznáme! Ženeme se za novými a novými věcmi, které životně nepotřebujeme, žijeme své prázdné životy jen abychom pracovali a pak strávili zbytek dne u televize - a smysl života nám uniká. A přitom se dá tak snadno žít i se starším mobilem, se starší televizí, se starším autem, dokonce i na dovolenou se dá jet v Čechách a ne do Egypta – mohl bych ukázat tisíce krásných míst u nás v Čechách a na Moravě, která tu jsou, ale která míjíme, když se novým automobilem ženeme do supermarketu, v němž si vezmeme na splátky novou televizi nebo nakoupíme plný vozík levných jogurtů a potravin, které pak ze třetiny vyhodíme, protože je nestihneme ani zkonzumovat. Když vidím ty plné vozíky a ten náš obrovský zbytečný konzum, říkám si: jakápak krize!

Zadlužování je sebevražda, ať se to týká domácnosti nebo státu. Ať se nám to líbí nebo nelíbí, můžeme si dovolit jen ty výdaje, které si dovolit můžeme, a pokud se zadlužujeme, měli bychom mít ještě rezervu pro „zlé časy“ nebo plán co dělat v případě špatné situace. To však nemělo ani Maďarsko, ani zmiňovaní manželé. Socialistický ráj je jen sen, ikdyž líbivý. V historii jsme nikdy neměli tak sociální stát a tak vysokou životní úroveň jakou máme dnes! Nebrečme proto, že si nemůžeme koupit novou televizi... a nevolme prosím populisty, kteří naši zemi zadlužují. Trocha skromnosti by se hodila – jak v měřítku státu, tak v měřítku vlastní domácnosti...