Nebát se a nekrást

Tomáš Garrigue Masaryk, „tatíček Masaryk“, náš první československý prezident a člověk, který se díky své obrovské práci a energii zasloužil o vznik naší československé republiky, by se asi divil. Politik, státotvorce a filozof, který nás před více než 70 lety opustil, nám zanechal mnoho morálních odkazů a filozofických témat. Nevěřil by však, že se jeho slavným „Nebát se a nekrást“ vůbec nebudeme řídit. Jakou by z nás měl radost, kdyby viděl, čím se následujících 70 let bude český a moravský národ řídit?

„Nebát se a nekrást“ je myšlenka, která mne svou pravdivostí neustále fascinuje. Zvláště tehdy, když vidím, že je v našem státě jakási všeobecná atmosféra bojení se, stejně tak jako je téměř normální, že se všude krade.

Nebát se, to není jen prázdné heslo. Je to výzva, je to vyjádření vnitřní síly člověka, je to morální postoj! Člověk, který se bojí, toho moc v životě nedokáže. A my se bojíme, a jsou dokonce politické strany, které nás v tom plánovaně podporují! Bojíme se o práci, bojíme se radaru, bojíme se popílku ze sopky, bojíme se drahoty, bojíme se o důchody, bojíme se o zkrátka o svou budoucnost. Zůstáváme jako paralyzovaní, ve věčných obavách, místo abychom se nadechli, našli v sobě vnitřní sílu a místo věčného stěžování zkusili přemýšlet, jak se postavit na vlastní nohy, jak změnit svou budoucnost, jak udělat třeba radikální krok a něco ve svém životě opravdu změnit. Nečekat jen v obavách na to, co bude, protože národ bojácných lidí, kteří jen v obavách sedí na zadku, nikdy nic nevytvoří. Přitom se máme nejlépe v historii, jsme technologicky nejdále jak to jen jde, umíme léčit nemoci, na které se ještě před pár lety umíralo, máme největší spotřebu v dějinách, nehrozí nám žádné války, zemětřesení... Přesto v nás je pocit, že se máme bát, a právě to nás usazuje na zadku a nedovoluje nám něco s tím udělat. Nebát se prostě není jen heslo, je to životní názor, a v tom Masaryk bohužel zůstal asi nepochopen...

Nekrást je také extrémně důležité. Říká se, že kdo lže, ten i krade, ale platí to i obráceně. Lhaní a kradení je všude okolo nás, až by se dalo říci, že je zcela normální. Kdo z vás opravdu nekrade? Kdo se snaží nelhat a být čestný? Kradení se téměř stalo národním sportem, začalo to asi za nacismu a to, co nacisté zaseli, komunisté ještě rozšířili. Během nacistické okupace se stalo normálním bonzáctví, udavačství, kradení. Němci vyhnali Čechy z pohraničí a ukradli majetky jim a během války i většině Židů. Na kradení jsme si tak zvykli, že po válce nabralo obrovských rozměrů, když jsme bezostyšně rozkradli majetky odsunutých Němců, o další tři roky později, v rudém zápalu, pak majetky všech živnostníků, rolníků, podnikatelů, firem. Socialistické vlastnictví, kdy majetek patřil „lidu“, tedy všechno všem, ukázalo, že lidé si toho, co je společné, neváží. Hesla jako „kdo nekrade, okrádá rodinu“ nebo „co je doma, to se počítá“ máme dodnes v živé paměti.

Když se bavím se svými bavorskými nebo švýcarskými přáteli, nemohou uvěřit, že se u nás tak krade. Bavoři nechávají své domy i garáže otevřené, prostě se tam nekrade. Možná v anonymních velkoměstech trochu ano, ale ne v malých městech a vesnicích. Byl jsem v údivu, když jsem poprvé viděl, že Bavoři nechají klidně přes noc otevřenou garáž dokořán, kde mají horská kola, motorovou pilu, lyžařskou výbavu atd. atd., protože „tady se prostě nekrade“. Naši švýcarští obchodní přátelé mají obchody s kosmetikou, kterou mají v regálech i přes vysokou cenu zcela navolno – prý se jim „čas od času“ něco ztratí, ale neřeší to. U nás jsem naprosto zdrcen tím, jak se všude krade. Necháte kosmetiku v regálu a z pěti kusů se jeden ztratí, lidé vymýšlejí různé fígle jako že krabičku nechají a lahvičku strčí do kapsy, nebo že si obsah přelijí do něčeho jiného, v obchodech bez ohledu na typ a velikost se krade „ostošest“. Podílejí se na tom, třeba v hypermarketech, i zaměstnanci obchodů, a některým zaměstnancům dokonce přijde normální okrádat svého zaměstnavatele. Na parkovišti nebo na ulici vás pak někdo osloví, zda nechcete koupit „fungl nový“ mobilní telefon, parfém, oblečení, elektroniku... Jste z těch, kteří si to za stovku koupíte, ikdyž víte, že to muselo být kradené, nebo to kradené odmítnete? Já se vždy dokonale rozčílím, když vidím někoho, kdo to od těch lumpů kupuje. Uvědomte si, že pokud vy podporujete tyto zlodějiny, příště můžete být zrovna vy ti okradení. Nebo se nikomu z vás nikdy „neztratilo“ ze sklepa kolo, ze skříňky na koupališti cennosti, v autobuse batoh, v tramvaji peněženka... ? A ne, neházejte všechnu vinu na někoho jiného. Romové i Rumuni jistě kradou, ale většinu krádeží okolo nás na svědomí nemají – většinu krádeží všude okolo si děláme my sami, tedy bílí čeští či moravští občané našeho státu, a často ne žádní nuzáci. Stačí se jen podívat do novin, a v poslední době jsem byl několikráte tak masochistický, že jsem opakovaně navštívil toto zpravodajství z mého regionu: http://krkonossky.denik.cz/kratce_region/ . V podstatě to vypadá tak, že polovina toho, co se okolo nás stane, jsou krádeže a zlodějiny. Stačí se podívat na názvy článků: zloděje zadržela ochranka, přišli o celoživotní úspory, okradl nakupující na internetu, ze sklepa zmizela horská kola, přijel s náklaďákem a „vybílil“ chalupu, ukradl ze sklepa bicykl, zloděj navštívil pekařský stánek, během noci se ztratil policejní radar (!!) i veřejné lampy (!!), natankoval nádrž a odjel, lupiči zaútočili zezadu, zlodějíček dostal chuť na sladkosti, z garáže vzal nářadí za desítky tisíc, z bankovního účtu ukradl, z fabie zmizela část kapoty, ze základní školy odcizil měděný okap, zloděj ukradli octavii, vykradači aut narazili na tučnou kořist, ze zahrady zmizela měděná nádrž, vlezl do obchoďáku dírou ve střeše, neznámý zloděj vykradl čtyři auta... Má cenu číst dál?

Ono to není jen o zpravodajství, ale o tom, v čem opravdu žijeme. Kdyby idnes.cz a ostatní servery, kam chodím pro informace, uváděly veškeré tyto drobné „zprávičky z regionů“, asi by byly naprosto přehlcené a čtenáři odrazení. Web, který uvádím výše, právě informuje o tom drobném „dění“ v regionech a to zpravodajství je tristní. Kdyby se za krádeže trestalo useknutím ruky jako ve středověku, polovina z nás by byla bez rukou.

Krádež je pro mne, stejně jako pro Masaryka, naprosté morální selhání, stejné jako se bát. Krást přitom vůbec nemusíme, pokud bychom se jen uskromnili ve svých představách a nárocích. Proč krást mobil za tisíce, když vám každý operátor dnes dá mobil za korunu nebo za pár korun? Proč krást drahé oblečení, když v charitě mají často zcela nové, nepoužité oblečení z Anglie či Holandska za desetikorunu a u Vietnamců je také za pár korun? Proč krást drahé auto, když mohu jezdit levnějším? Proč krást ze školy měděné okapy, když těch pár korun, které za ně dostanu, stejně prochlastám? Proč okrádat někoho kvůli tisícikoruně, když člověka policisté stejně najdou? Proč krást v obchodě sušenku za pár korun, když mohu chuť překonat a prostě ji neukrást? Je to jen naše bezmezné sobectví, neochota se omezit a neúcta k druhému, že jsou krádeže tak běžné a jsou v podstatě normální součástí našich životů.

Pokud jsou však krádeže a zlodějiny neúctou k tomu druhému, jsou ale i neúctou k sobě samému, protože ve chvíli, kdy něco ukradnete, stává se z vás lidský póvl, který netvoří, ale bere, který vědomě ublíží tomu druhému, aby získal vlastní prospěch. Bojení se je pak neúctou především k sobě samému, ale zároveň také ke všem ostatním, kteří v této společnosti žijí a kterým dáváme najevo, že my nejsme ochotni něco se sebou a společností udělat, protože se bojíme. „Nebát se a nekrást“ zůstává tak více než 70 let po Masarykově smrti stále nepochopeným morálním krédem, který tento národ, na rozdíl od nebojácných a nezlodějských Švýcarů, Bavorů, Rakušanů, bohužel stále nepřijal...