"Neboj Franto, mám to uzemněný - poslední slova elektrikáře před smrtí" nebo "Neboj, tuhle zatáčku jsem projel už tisíckrát - poslední slova řidiče před smrtí". Znáte také tyto vtípky, kolující v různých obměnách? Obávám se, že Češi (Moravany nevyjímaje) mají velký smysl pro černý humor, ale menší již pro zodpovědnost.
Jak jinak si můžeme vysvětlit to, že každý víkend umírají ti "znalí z nás", ti "neboj, mám to pod kontrolou" na motorkách, v autech, při nebezpečných adrenalinových sportech (nejlépe bez patřičné výbavy, na co taky, že?), po drogových dýcháncích a podobně. Vím, existuje mnoho způsobů jak se rychle sprovodit ze světa, slyšel jsem dokonce názor, že "ten umřel na motorce, aspoň něco zažil!", čímž se jakoby devalvovala hodnota "nudného umírání", prostě poklidného umření stářím.
Lépe už je na tom například i ten, kdo umře na ucpání tepen nebo infarkt, protože celý život papká nezdravé tučné masíčko a téměř jenom masíčko ("na co zeleninu? správnej chlap má mít maso, kašlu na doktora, jsem důkaz že furt žiju" aneb poslední slova před infarktem) nebo na "nudné" umírání na následky rakoviny plic, na základě celoživotního kouření ("neboj, kouřím jen málo, to mi nic neudělá"...). "Borci", kteří se zabijí na motorkách nebo při jiné "odvážné" smrti, jsou prostě "in" - neumřeli totiž "nudně" třeba v domově důchodců u televize...
My, co se vzděláváme a bereme svůj život s odpovědností za to, co se stane nám i těm, s kým přicházíme do styku, už víme, že když už to masíčko papkáme, máme si k němu dát zeleninku, nedávat si ho každý den a mít stravu zdravější. To, že nekouříme, by mělo být samozřejmostí, alespoň já se divím sebevrahům, kteří si dobrovolně ničí zdraví a životy - není to bohužel jen otázkou mého vlastního života ("no a co, na něco se umřít musí!"), ale otázkou zatěžování životů ostatních a veřejných zdrojů, tedy peněz nás všech - nemálo kuřáků bojuje s rakovinou za naše peníze, s pomocí nás ostatních, ale často již pozdě. Vím to z první ruky - má tetička, celoživotní kuřačka, zemřela právě na rakovinu plic. A myslím, že takové umírání nechtěla! A ani ti "drsňáci", kteří tvrdí, že je to jejich věc a na něco umřít musí, si to původně neumí ani představit. Když si to představit už umí, protože musí, bývá už většinou pozdě. Jak se říká, kdo chce kam, pomozme mu tam...
Co však je ještě více zarážející, že mnozí z nás nechají své "světáctví" a "nebojfrantovství" zvítězit nad zodpovědností a zdravým rozumem. Při cestování v Německu a Rakousku často zaznamenávám, že ti největší křiklouni, ti nejrychlejší jezdci na horských kolech nebo nejhlasitější rušiči tichých alpských chodníků jsou právě Češi. "To je jasný, vezmeme to tudy" nebo "Sjedeme to tudy dolů, tam to pude"...
Možná to je právě ono, co se stalo i o víkendu v Alpách, alespoň jak naznačují zprávy, citující výroky místních, kteří se podivovali nikoliv odvážným, ale zcela nerozvážným Čechům, kteří se vypravili do nebezpečných lavinových oblastí v době, kdy to místní neudělají. Zprávy citují, že jeden z nich měl dokonce i lavinový pípák - jak, dokonce? To snad měli mít všichni, ne? Ale marně Čechům radit - "na co pípák? Franta má!" Nechci tím nijak zveličovat tragédii, která se tam stala, možná to vše bylo jinak. Ale vše nasvědčuje tomu, že to je právě o té nezodpovědnosti - k vlastním životům, i k životům ostatních, kteří pak pomáhají, když už často nelze pomoci.
Další z nás sednou na rychlé motorky a při jízdě nad 200km/h si dopřávají ten pocit "odvahy" - dokud nenarazí do nejbližšího stromu nebo "znenadále" se objevivšího traktoru. Další si jde zatancovat na technoparty, dopřeje si trochu drog ("neboj Pepiku, to je jenom extáze, na, zapi to pivkem"), ráno ho najdou mrtvého. Další z nás ukončí svůj život za volanty aut ("toho ještě předjedu, neboj, to zvládnu"...), často v alkoholovém opojení ("domů dojedu, neboj, měl jsem jen dvě piva"...). Stačí se podívat do zpráv a výčet můžeme doplnit čímkoliv, kde ve většině případů chybí právě to, co chybět nemá - zodpovědnost a úcta ke svému životu i k životům ostatních.
Mám pak takový pocit, že za pár let tady kromě rychle se rozmnožujícího etnika mnoho z nás nebude, protože se dobrovolně zabíjíme. Turisté, kteří se vrátili z Mexika, byli prý nemile překvapeni, kolik hysterie bylo okolo lékařských kontrol na letišti v Ruzyni - přesně v duchu: "Na co kontroly? Mám to pod kontrolou, nic mi není!" Takoví ale Češi zřejmě jsou - všechno je "v cajku" - do doby, než někdo zemře nebo je průser. Rakušané a Němci by mohli o českých návštěvnících Alp vyprávět, podobně jako Slováci o nerozvážných Češích, navštěvujících Tatry ("neboj to jsou jen Tatry..."). Podobně si můžeme vyprávět o nerozvážných jezdcích na rychlých strojích, nevybouřených mladíčcích v autech nebo o zfetovaných techňácích. Problém je ten, že ty chyby dělá příliš mnoho z nás a mám obavy, zda toto není jeden z důvodů, proč se nám republika pomalu vylidňuje.
Trápí mě to a je mi líto každého života, který skončil zbytečně. I životů těch, kteří tvrdili, že kouření je jejich věc a rakovina se jim vyhne - do doby, než sami umřeli na rakovinu, přičemž to pak nebyla jen jejich věc, ale i věc jejich nejbližších, pozůstalých a lékařského personálu.
Trápí mě to a nechtějte mě uklidnit tím, že "to je v klidu, mě se to nestane" - protože to je přesně to, co popisuji: to naše čecháčkovské přesvědčení, to naše "nebojfrantovství", že mě se to nestane. Nebo uděláme prostě jen pár dalších křížků a život jde dál?
