Ikdyž to možná naléhavost škrtů v rozpočtu vyřeší s dostavbou dálnic po svém, otázka, kdo blokuje dálnice a proč, tu zůstává. Je vůbec možné, aby byl člověk ekolog a s dostavbou dálnic souhlasil?
Již léta přemýšlím nad tím, že jsem asi špatný ekolog, když podporuji dostavbu dálnic. Dokonce jsem se kvůli tomu rozešel názorově s některými přáteli, kteří, většinou nemajíc auto, dálnice nepodporují. Já však, auto majíc, dostavbu dálnic podporuji. Když se člověk podívá pod články na internetu, jsou zde v podstatě jen dva extrémní proudy názorů: příznivci dálnic útočí na "ekology" nebo "ekologisty" a naopak skalní "ekologisti" útočí na automobilisty.
Jsem člověk, který odmala chodí a jezdí do přírody. Když si kluci hráli okolo domu na vojáky, já chodil do lesa s knížkou Náš les. Po období skautingu a trampingu zůstávají výlety do přírody, cyklotoulky, pěší tůry, ale i obyčejné poležení v přírodě nebo autoprojížďky. Stejně tak, jako používám nohy, používám i kolo nebo automobil, podle potřeby a vhodnosti. Třídění odpadu je pro mne stejně přirozené jako neodhazování odpadků v přírodě (a divili byste, kolik lidí je v přírodě schopno něco odhodit - obaly od tatranek a "cyklistickými" energetickými tubami počínaje a pneumatikami a ledničkami konče). Miluji biopotraviny, protože jsou bez chemie, bez obsahu chemických látek a vycházejí z tradic tisíců let hospodaření našich předků, kteří chemií přírodu neničili a žili v podstatě ekologicky. Miluji chráněná území a národní parky se zajímavou přírodou, s ptactvem, s rostlinami a živočichy, kteří se jinde nevidí a ničit přírodu je to poslední, co bych chtěl vidět.
Takže ač žiji více ekologicky než většina lidí, co znám, jsem pro dostavbu dálnic. Teď tedy nechápou ani zastánci dálnic, ani jejich odpůrci :-) Článek, který mě ale konečně dokopal k tomu, abych vyjádřil svůj názor na to, že dálnice a ekologie nemusí být v rozporu, je tento: http://ekonomika.idnes.cz/studie-dostavba-d8-usetri-rocne-az-700-milionu-fmp-/eko-doprava.asp?c=A100811_154040_eko-doprava_vem. Přesně to si totiž myslím. Jsem přesvědčen o tom, že dálnice chrání lidské životy oproti běžným silnicím, jsou prospěšné ekonomice a také pohodlí lidí. Jsem rád za dálnici D11, kdo pamatuje kolony a věčné smrtelné nehody na staré silnici z Hradce Králové do Prahy, ví, o čem mluvím. Miluji německé dálnice a představa, že bych třeba do Norimberku či Frankfurtu jel po nějakých normálních silnicích, přes stovky vesnic a měst, s tisíci značek a omezeními, mne téměř děsí. Ač mám rád i Srbsko nebo Makedonii, při cestě do Řecka jsem vždy rád za každý dostavený nově dostavěný kilometr dálnice, která umožní bezpečnější, rychlejší a pohodlnější průjezd tam, kam se chci dostat.
Problémem českých dálnic je to, že byly či jsou necitlivě naplánovány cennými přírodními lokalitami. To dává prostor sdružením jako jsou Děti Země, které tady svým způsobem i musí být a svou roli hrát, aby naši civilizaci upozorňovaly na to, co děláme vysloveně blbě. Nakreslit čáru nějakým směrem a až potom řešit výkup pozemků a zkoumat, jestli na trase náhodou neleží nějaká příroda, to je jednoznačně nešťastný přístup. Týká se to jak farmářky Havránkové, které nejde o peníze (ani je nechce, ikdyž si to mnozí myslí), ale o to, aby mohla pokračovat v tradici rodinného farmaření (kdo z vás navazuje na majetek po předcích, kteří tam několik staletí hospodařili, aby mohl chápat, o co jí jde??), tak nešťastné dostavby D8 přes České středohoří nebo nevyřešeného průchodu R35 Českým rájem.
Před léty jsem se sám zúčastnil demonstrace proti dostavbě D11, která onehdy končila zaseknutá v Libickém luhu u Poděbrad. Následovala procházka tímto cenným územím, které je jedním z mála cenných zbytků lužních lesů u nás. Bohužel se nezměnilo nic, dálnice se tam dostavila, ale udělal bych to kdykoliv znovu. Mimochodem - návštěvu Libického luhu vřele doporučuji, udělejte si cykloprojížďku okolo Poděbrad na Nymburk a zpátky přes Kolín, je to příjemná projížďka, kterou můžete spojit s koupáním v písnících.
Většina naší populace si možná neuvědomuje, že v přírodě jsme žili tisíce let, a i když jsme dnes obklopeni nákupními centry, mp3kami, virtuální realitou a herními konzolemi, cinestary a startrekem, přírodu prostě ignorovat nemůžeme: vždy tu bude a bude nás ovlivňovat. A to, jak se k ní chováme my, se nám vždy bude vracet. Povodně budou vždy horší, pokud my budeme v krajině necitlivě hospodařit, zcela rozdílně než dělaly generace před námi, stejně jako globální oteplování bude vždy větší a horší, když komíny fabrik budou vypouštět miliony tun skleníkových plynů, spolu s nebezpečným znečištěním, které vyvolává rakovinu a mnohé další nemoci.
Jsem přesvědčen o tom, že D11 se onehdy mohla vést jinudy, protože rovný úsek přes Libický luh byl jen pozůstatkem socialistického plánování, které nebralo v potaz nikoho a nic, natož cennou přírodu. Jsem také přesvědčen, že u D8 by se mohla vymyslet ještě jiná varianta, se kterou by mohli souhlasit i ekologové z Dětí Země. Ti by však měli ustoupit ve věcech, kterým je prostě potřeba ustoupit z celospolečenského zájmu, stavební lobby by naopak měla brát v potaz jejich stanoviska a stanoviska odborníků na přírodu, jako názor druhé strany. Děti Země jen oprávněně útočí na molocha dálniční lobby, která prostě někudy naplánuje dálnici bez ohledu na cokoliv a pak ji tak také začne stavět, navíc, jak se ukazuje, bez platných nebo rozporuplných stavebních povolení. Musí se nalézt střední cesta a pokud existují na trase cenná přírodní území, nalézt způsob, jak je výstavbou dálnice nezničit a vyhnout se jim. To není výstavba "koridorů pro zvířata", která, jak se v praxi ukazuje, nejsou zvířaty využívána, ale ochrana území, která bychom nenávratně zničili.
Dálnice se, stejně jako za socialismu, stále plánují a staví kvůli budování světlých zítřků, ačkoliv tomu tak dnes již neříkáme, účel je ale prakticky stejný. Jenže socialismus skončil a my se musíme naučit vrátit se k hodnotám krajiny a umět je zakomponovat do našich plánů. Nestavět si domy u řek, nezastavovat nesmyslnými halami volnou přírodu, nestříkat na pole a sady tuny chemikálií a mít prostě obyčejnou úctu k tradicím našich předků, k odkazu jejich generací i k přírodě, v níž žily a v níž žijeme i my, ačkoliv ji mnozí z nás ignorují. Musíme se naučit dívat se na problémy konstruktivně, hledat řešení a neprosazovat jen jeden názor, ale vnímat i názory z druhé strany a umět je zapracovat do našich řešení - protože jen to je demokracie. Demokracie není o tom, že většina rozhodne, ale že každý může mluvit do věcí veřejných tak, aby se nalezl kompromis.
Jenže to se od problematiky dálnic dostáváme spíše k nabourávání našich stereotypů v myšlení. Nic není jen černé nebo bílé a každé řešení může mít vždy méně problematickou alternativu.
Musíme se naučit hledat alternativy, musíme se naučit se ptát, zda neexistují jiná řešení. Je možné, aby existovalo "něco mezi" dálniční sítí a zemí bez dálnic? Možná ano, v Turecku jsou prakticky všechny hlavní silnice se dvěma pruhy v každém směru, vedené mimo města, tedy něco mezi rychlostními silnicemi a dobrými rychlými silnicemi. I v nám blízkém Německu leží prakticky všechna města mimo silnice, hlavní silnice se jim vyhýbají prvotřídními obchvaty. Pokud bychom takové rychlé, bezpečné a kvalitní silnice vedené mimo města měli i u nás, kde by člověk mohl jet bez omezení rychlosti těch 90km/h, je to téměř stejné, jako když se uhání po dálnicích (v praxi to bývá na dálnici průměrně cca 100km/h, což odpovídá průměru mezi povolenými 130km/h a nějakými zácpami či nehodami). Ale je otázka, zda by se to u nás v husté zástavbě, kde jen výjimečně nějaké město či vesnice má obchvat vedený mimo město a veškeré silnice jsou historicky vedené vždy centry měst a vesnic, vůbec vyplatilo a zda by to bylo reálné, možná je pak už opravdu realističtější a ekonomičtější ty dálnice vybudovat.
Já se na to ostatně těším a dálniční lobby se musí naučit plánování dálnic územím, které nebude iritovat Děti Země ani jiné ekology či "ekology", stejně jako se musí naučit stavět za rozumné ceny a ne za přemrštěné ceny, kdy za hodně peněz je málo muziky. Pokud se to nenaučí, nebudeme mít dálniční síť ještě hodně dlouho. Ikdyž dnes je to zřejmě tak, že dostavbu dálnic neohrožují paní Havránková ani Děti Země, ale spíše finance, protože i stát si už konečně uvědomuje, že nelze jen tak vyhazovat miliardy oknem, navíc za věci, které jsou prostě cenově přemrštěné. Vítejme tedy jakýkoliv pokrok oběma směry.
