Chceme Vítězný květen 2010?

Podíváme-li se na volební preference udávané předvolebními průzkumy, ČSSD zřetelně vede se zhruba 33%, přičemž její předseda, který je nezdravě sebevědomý v jakékoliv situaci, by rád se svými kolegy obtelefonoval pár Pražanů a díky hlasům nerozhodnutých, které přesvědčí, by „to viděl někde ke 40%“. Spolu se zhruba 10-15% hlasů pro komunistickou KSČM se – pokud se tomu tak opravdu stane – bude jednat o nadpoloviční vítězství levice.   Nabízí se naprostá paralela k roku 1946, kdy stejným procentem hlasů – 40% a 15%, levice také drtivě zvítězila. Jen ten poměr byl obrácený – 40% pro KSČ a 15% pro socialistickou ČSDSD. Socialistická strana poté řešila své vnitřní směřování a v roce 1948 se plně sloučila s KSČ. Kam vítězství levice vedlo v roce 1948, to všichni víme – jen někteří si to nechceme připustit.

Nejpodstatnější věc, kterou si musíme uvědomit, je, že hranice mezi socialismem a komunismem, potažmo mezi ČSSD a KSČ je velmi tenká. Platilo to jak v roce 1946, tak v roce 2010, kdy mezi komunisty jsou ti ze socialistů, kteří to vidí radikálněji, a mezi socialisty je spousta komunistů, kteří nemají naprosto žádné výčitky kvůli těm čtyřem desetiletím komunistické totality a zcela nepokrytě a sebevědomě se ukazují na veřejnosti a v podstatě pokračují v tom, co dělali za „reálsocu“.

Často přemýšlím nad tím, proč je český stát (resp. český a moravský národ) již od svého nového počátku v roce 1918 stále v nějakém šlendriánu. Nejdříve problémy s německou menšinou, vedoucí až k odtržení Sudet, protektorát a vyhnání Němců, pak zvolení komunistů a 40 let jejich totality, pak zase extrémní obrat ke dravému kapitalismu a v současnosti zase obrat o 180° do náruče levice. Právě ty silácké obraty o 180° spolu se skrývaným srabáctvím jsou zřejmě to, co může za vlekoucí se neštěstí této země. Nejdříve jsme se obrátili proti Rakousku-Uhersku, pak proti Němcům, pak jsme se vrhli na cestu komunismu, pak jsme ho stejně prudce odkopli a vrhli se na kapitalismus. Teď jsou mnozí tak zhnuseni, že místo stran a lidí, kteří nám před 20 lety pomohli znovu přinést svobodu, budou na protest proti „modrému“ kapitalismu zase volit levici.

Kam spojení obou proudů levice – komunistů a socialistů – vedlo, jsme v roce 1948 viděli. Kam povede spojení levice v roce 2010, to zatím nevíme. Pravda, „moderní socialisté“, na které si jak česká ČSSD tak mnohé další evropské strany snaží hrát, nejsou komunisté, ale ta hranice mezi nimi je opravdu velmi tenká. Možná v jiných evropských zemích bychom nemuseli mít takové obavy, ale vidíme-li v ČSSD spoustu bývalých komunistů a pozorujeme-li silácké (chtělo by se říci vidlácké!) chování jejich předsedů, obavy jsou zřejmě na místě. Navíc – na rozdíl od jiných evropských zemí, kde je „moderní socialismus“ v ráži – my si ten reálný socialismus zažili!

Problém nás, kteří v této zemi žijeme, je ten, že jsme se ještě neodnaučili černobílému jednoduchému vidění. 300 let jsme se nechali vést Habsburky, pak nacisty, pak 40 let komunisty, teď se necháme vést Velkým Jirkou a nebo „klidně“ i „těmi“ komunisty. Ve chvíli, kdy si já nebo kdokoliv jiný, kdo má obavu o budoucnost této země, dovolím kritizovat levici, jsem totiž okamžitě nazván příznivcem pravice, „modrým ptákem“ a podobnými nesmysly. Na pravici v podobě ODS je také mnohé co kritizovat, s tím naprosto souhlasím. V podstatě obě tyto velké strany, ČSSD i ODS, jsou natolik zapleteny do korupčních a majetkových skandálů svých členů, že pro kohokoliv soudného se zcela zdiskreditovaly. Nejsme daleko od pravdy, řekneme-li, že přední činitelé obou stran se pachtí za mocí a penězi pro sebe a firmy svých kamarádíčků a liší se jen barvou lodě, na které plují.

Problém českého a moravského národa je v tom, že se pohybujeme v úzké bipolaritě. Smýšlíme tak, že pokud někdo kritizuje levici, je to pravičák. Kdo souhlasí s 30Kč u lékaře je zloděj. Kdo má nové auto je asi podnikatel-podvodník. Nic jiného, nic mezi tím, nic okolo toho. Prostě černobílé vidění, kdy existoval jenom Sovětský Svaz – a nebo americký imperialismus! V praxi to je pak tak, že odmítneme Rakousko-Uhersko a striktně se proti němu vymezíme. (Že některé vazby mohly zůstat zachovány a ekonomicky by nám pomohly, je bez debat.) Odmítneme Němce a vyženeme je. Odmítneme fašismus a plnou parou se vrháme do náruče jeho protivníka – komunismu. Když se komunismus dostatečně zdiskredituje sám, tak obrátíme opět o 180° a vrháme se opět na protipól, na kapitalismus. A když vidíme skandály a chování ODS, zase obrátíme a raději zvolíme levici.

Nic mezi tím. Žádná alternativa. Prostě jako v Rychlých šípech: Buď volíte Losnu, nebo Mažňáka. (Ale o tom jsem už tady psal.) Proč si nikdy nezachováme zdravý rozum a jen se pohybujeme mezi dvěma extrémy? Bezuzdný individualistický kapitalismus je stejně tak nebezpečný jako bezbřehý rádoby velkorysý socialismus. Do jedné řiti nás přivede touha po blahobytu jednotlivců, do druhé řiti nás přivádí touha po blahobytu všech. Proč nikdy nepřemýšlíme nad tím, že když zvolíme opačnou barvu, zvolíme prakticky stejné praktiky, jen v jiném kabátě a s jinou barvou?

Poválečnou situaci chápu, lidé byli tak zdecimováni několikaletým násilím a krutostmi nacistického režimu, že se zcela vyčerpáni vrhli do opačné náruče komunistické levice, kterou v roce 1946 volilo 40,2% procenta lidí (se sloučenými socialisty v podstatě 56%)! Doba tomu nepřála a čas byl dělat jiné věci, než zakládat jiné, alternativní strany a tvořit demokracii. Jenže nástup komunistů byl tak rychlý a zároveň tak krutý, že mnozí z těch, kteří je v roce 1946 volili, toho později litovali. Mám však za to, že ikdyž ani dnes není zlatá doba, potácíme se v ekonomické recesi, nezaměstnanost vzrůstá, mzdy jsou nízké, zadlužení stoupá atd.atd., situace není ani tak dramatická jako po válce, ani není žádná krize, která by zástupy chudé dělnické třídy vrhala pod křídla socialismu. Krize je to, co nikdo z nás nezažil. Dnes neumíráme hlady nebo vysílením, nestávají se z nás zástupy žebráků ani neztrácíme masivně své majetky, krize prostě pro většinu z nás znamená jen to, že si nekoupíme nový mp3 přehrávač a na novou televizi také ještě rok počkáme. Situace není nijak sociálně vyhrocená natolik, abychom se museli masivně stávat voliči levice.

Jsou zde totiž i jiné strany než oranžový a modrý dinosaurus a nebojme se je objevit a podpořit, případně založit nové. Nechci být tak nekorektní, abych kohokoliv jmenoval, ale myslím si, že je pár stran, které mohou být jakékoliv, ale horší než ČSSD s ODS být nemohou.

Nebojte se dát menším stranám šanci a nevymlouvejte se na to, že „z trucu“ budete volit raději komunisty nebo že zvolíte Paroubka svým prezidentem jen kvůli pár skandálům ODS. Neprofilujte své názory jako ostrý protipól k tomu, co vidíte. Stačí přemýšlet a zjistíte, že cestiček okolo je mnohem víc – nejen ta jedna oranžovo-červená na jednu a druhá modrá na opačnou stranu.

A hlavně nezapomeňte, že díky tomu, že na tohle neměli čas nebo sílu lidé v roce 1946 a 55,8% jich zvolilo levici, jsme 40 let byli v takovém smradu a hnilobě, že nás ani dalších 20 let z toho nevyvedlo ven.

Budu doufat, že historie se neopakuje a že těch 55,8% lidí nedá levici šanci alespoň v roce 2010...