„Neodsuzuj jiného, pokud nejsi na jeho místě“

Invalidní člověk = Líný člověk Nedávno jsem psal o tématu, kde jsem mimo jiné sdělil, že jsem plně invalidní. Hned napoprvé mi bylo sděleno, „jó hochu, to nesmíš být línej“.

Není to však jen jeho názor, ten názor bohužel sdílí plno občanů. Jakmile není na vás invalidita na první pohled vidět, tak jste línej. Vysvětlovat těmto lidem, že člověk může mít nemocnou páteř, být po operaci srdce, nebo být psychicky nemocní. To jen jsem napsal, na co jsem si vzpomněl. Osobně se mi stalo xkrát , že mi lidé sdělí, jéééé ty vypadáš dobře. Nevidí už, že nemoc se skrývá uvnitř těla. A tak si dá člověk záležet alespoň, na zevnějšku.

Myslím si, že řada lidiček, kteří jsou invalidní by doslova uvítalo , být zdravý a zapojit se do pracovního procesu. Tomuto faktu, lidé nevěří.

Osobně, cca popíši den. Ráno se probudím, v 7h sedím na posteli, protože vstát hned tak se mi zamotá hlava. Poté následuje hygiena / když jsem schopen a nepotřebuji pomoci, do vany. / Poté následuje snídaně, kterou připravuje blízký člověk, který se o mě stará. Já sedím u stolu a doslova čučím do blba – připadá to někomu fajn? Že jste obsluhován – mě tedy rozhodně né.Po snídani, s pomocí opět blízkého člověka, obout boty, s pomocí berle jdu povinně na procházku a stavím se v kavárně na kávu, abych přišel mezi lidi. Jsou to známý, většinou již ve starobním důchodu, relativně zdravější nežli já. Jsem strašně rád, že takovou možnost mám, s někým popovídat, co je nového atd. Okolo 11h , se vracím domů, kdy čekám na blízkou osobu, až bude mít čas připravit mi oběd, cca 25 minut. Tím ošidí svůj oběd, jelikož je v zaměstnán. Po obědě odejde, a já se snažím za pomocí se chytat čehokoliv, co mě drží stabilitu, naskládat nádobí do myčky, tím alespoň trochu, druhému ušetřit práci. Po 16h , se vrátí z práce, uvaří nám kávu, poklábosíme, co je potřeba koupit, tak jedeme do nákupního centra. Mezi tím ale opět následuje obutí mé osoby. Pak přijedete k nákupnímu centru, chcete zaparkovat na místě určené pro invalidy a ono není místo. Bohužel pouze 2 auta, měli za sklem průkazku ZTP. Tím si lidé neuvědomí, jak postiženého člověka, sami postihují, tím že musí dojít /dopajdat se/ do centra. Pak následuje, příprava večeře, opět čučím do blba / velmi nepříjemné/ sedím u stolu. Mohl bych pokračovat dále a dále, více rozepsat malichernosti, které jsou tolik důležité pro, zdravý život bez překážek.

Takto to má většina lidí a ti kdo nemají člověka, který by se o něj postaral – musí se smířit s umístěním do nějakého zařízení.

Za většinu invalidních občanů, prosím, mějte s námi trpělivost a berte nás jako součást společnosti. Bez toho že bychom byly líní. Děkuji