Moje přítelkyně prostitutka

Pětihvězdičkový pražský hotel Paříž je chloubou elegance, kultivovanosti a luxusu. Chování personálu ale odpovídá knajpě na předměstí gubernie. Alespoň podle páteční zkušenosti mé americké přítelkyně, kterou portýr bez milosti označil za šlapku.

pokoj hotelu Parizwww.hotel-pariz.cz

To bylo tak. Kamarádka, holka z diplomatických kruhů, před dvaceti lety emigrovala do Ameriky, kde povila dvě děti a usadila se v Connecticutu nedaleko New Yorku. A čas od času jezdí domů pozdravit známé a udělat nějaký byznys. Je americkou občankou středního věku, člověk by řekl sympatická ženská s plavými vlasy, která kdysi mohla vypadat jako Twiggy. Tentokrát do matičky Prahy přiletěla kvůli schůzce se šéfem jisté francouzské společnosti, významného hráče ve světě módy, který vedle Milána, Londýna, New Yorku a Paříže plánuje zastoupení i v Praze. Takových setkání má za sebou mraky, a protože znala vkus elegána od Eifelovky, poradila mu ubytování v proslulém hotelu Paříž vedle Obecního domu v Praze.  Nic nenasvědčovalo karambolu, který měl následovat.

Novogotická stavba s výraznými prvky secese uvítala bosse pret- a´- porter vlídně, jako by měla dvě tváře. První, přívětivou, ctící slavnou historii a ornamenty zdobící vitráže oken Café de Paris. A druhou, vylézající v děr nočního velkoměsta s neotesaností, za kterou by se nestyděla ani žižkovská galérka. Ale nebudu předbíhat…

Kamarádka přijela s módním guru do recepce, vše proběhlo standardně, pán se ubytoval, kámoška šla po svých s tím, že se později sejdou na večeři. Tam projednali vše potřebné a dohodli se na předání dokumentů nutných k začátku vyjednávání o pražském zastoupení. Triviální věc tak na 20 minut. Ne ovšem v hotelu Paříž.

Hodiny ukazovaly něco po dvaadvacáté, když si budoucí obchodní partneři na recepci vyžádali klíče od pokoje. „Nezlobte se, ale ta paní s vámi nepůjde“, pronesla razantně recepční. „Prosím? Z jakého důvodu?“, dotázal se Francouz. „Návštěvy na pokoji jsou od 22:00 hodin zakázány, podívejte se na nástěnku“, vyštěkla holka za přepážkou. „Copak jsme na internátě?“, nevěřil vlastním uším Francouz. „Je to prevence před prostitucí“, vstoupil do debaty hotelový portýr.“Chcete mi říct, že mě považujete za prostitutku? Copak tak vypadám?“, spustila moje kamarádka.“To se dneska nepozná“, mávl rukou svalovec. „Říkám vám, že ta paní se mnou na pokoj půjde“, nevzdával to zástupce firmy se stoletou tradicí.  

Trpělivost docházela na všech stranách. A to se dosud mluvilo jen anglicky. „Hysterický američani“!, odfrkl česky portýr a poradil vykulené recepční, která do zařízení nastoupila nejspíš předevčírem, aby zavolala ředitelce.

„Máme tady nařízení nikoho neubytovaného do pokoje nepouštět. Leda byste doplatil 100 euro“, začal s licitováním nosič kufrů. „Zaplatil jsem pokoj v hodnotě 250 euro na noc a nemám vám co doplácet“, odpálil trhovce byznysmen. 

„Tak paní ředitelka povolila návštěvu na půl hodiny, ale necháte mi tu svůj pas, madam“ oznámila vítězoslavně slečna z recepce. „To snad nemyslíte vážně“, vypěnila už česky moje přítelkyně. Personál proti ní stál s vytřeštěnýma očima. „Ano, jsem původem Češka, ale jak vidíte, mám americký pas a fakt nemám zapotřebí u vás šlapat“, rozlítila se. Popadla klíče a s konsternovaným Francouzem odkráčela do výtahu.

Na pokoji byli asi 10 minut, když se ozval telefon. „Dovoluji si vás upozornit, že za patnáct minut musíte odejít, jinak platíte 100 euro“, připomínala ultimatum dívčina od hotelových kastlíků. „Oni si z nás snad dělají srandu“, procedila kamarádka skrz zuby, vzala lejstra a už byla v recepci. „Nedělám to nikdy, ale v tomto případě byste to měli vědět. Ten pán, kterému podsouváte, že si na pokoj bere děvky je jeden z nejúspěšnějších Francouzů na světě a přijel sem do vaší Prahy dělat byznys. Buďte si jisti, že si způsob vašeho jednání nenecháme pro sebe. A mezi námi děvčaty, takhle byste se neměla chovat k žádnému zákazníkovi“, práskla dveřmi od taxíku a odjela do pražského bytu.

Ráno, před šestou, vyzvedávala Francouze u hotelu, odlétal pryč z města. Recepční právě končila službu a omlouvala se, že se jí incident stal poprvé. „Nezlobte se, ale takové jednání je neakceptovatelné, i kdybyste tu byla zaměstnaná první hodinu“, odpověděl obchodník a vrátil klíče od pokoje, kam se s jistotou nevrátí.

Kamarádka z letiště přijela k nám na zahradu vypít ranní kávu a vzrušeně mi příhodu vyprávěla. Nejde o to, komu se nepříjemnost stala, tady nehraje roli pán nebo kmán, ale skutečnost, že české služby mají světové ceny a nenabízejí odpovídající kvalitu. Také neříkám, že tahle nevycválanost platí všude, je ale možné, že podobnou zkušenost mají návštěvníci Prahy nejen v hotelu Paříž. Mít globální image a přitom regionální způsoby, prostě není dobrá vizitka. Ani pro hotely ani pro Česko.