Barma - zlatá říše Karla Poborského

Ještě na žádnou dovolenou jsem neodlétal s takovým očekáváním jako do bývalé Barmy, někdejší zlaté říše a dnešního Myanmaru. Kamarádi na můj úmysl odjet do státu, kde vládne vojenská diktatura a uvězněn může být prakticky každý, reagovali vyplašeně: „ty blázne, to je teda nápad“!

BaganJanis Sidovský

Přípravy zabraly několik měsíců: s partnerem jsme sháněli ubytování a služby od soukromých společností, což, jak se ukázalo, zas nebyl takový problém. Vládnoucí generálové povolují do určité míry podnikání, jinak by jim celá země nejspíš spadla na hlavu, a tak jsme do jejich bezedné pokladny přispěli minimálně – kromě povinného deseti dolarového poplatku na letišti od nás cinkání neuslyšeli.

Pašerácká převaděčka a Šťastná hvězda

Hned samotné odbavení po příletu do Yangonu, jediné metropole skoro padesátimiliónové Barmy, je zážitkem jak z deníku pašeráka. Sotva jsme vyšli tunelem z letadla, zamávala na nás ženská s cedulí Sidovský/Vítek, ať jdeme s ní. Nenápadným, ale zkušeným gestem odbyla celníky, připravené kádrovat všechny příchozí, a tlačila nás beze slova před sebou k výdeji zavazadel. „Máte vízum?“, špitla lámanou angličtinou jen tak mimochodem mezi kufry až jsem si nebyl jist, jestli mluví se mnou. Podal jsem jí papír s povolením ke vstupu, který mlčky sebrala a kývla děkovně hlavou. „Máme někomu odevzdat telefon?“, ptám se vyděšeně nabrífovaný z Česka, že mi stoprocentně úředníci aparát zabaví. „Ne, tady vám stejně fungovat nebude“, odpověděla, aniž by se na mě podívala a sunula nás dál uličkou mezi oficíry, kteří beze slova oštemplovali pas. „Chvíli počkejte“, zastavila mě s tlumeným hlasem. Někam odběhla s našimi lejstry a pak, tak ze dvou metrů, nepozorovaně pokynula, že je vzduch čistý. Najednou se ztratila v davu, bez rozloučení a jediného slova, co máme dělat dál. Dokonalé mimikry převaděčky, kterou jsme už nikdy neviděli. Stáli jsme před letištní halou v davu Barmánců, z něhož jak duch vystoupil třicátník se slovy “jsem váš průvodce, pane Janis“. Naše asijské dobrodružství právě začalo.

Muž se jmenoval Zaw, ale říkal si romanticky Lucky Star, prý kvůli lepšímu zapamatování pro cizince. Vystudoval universitu a teď sehnal skvělý džob: provádí turisty po zemi, z jejíhož režimu si utahoval. My, znalí poměrů z totality, jsme zpočátku na jeho narážky nereagovali – co když je to provokatér? – a o ženě z letiště, kterou měl evidentně podchycenou, aby jeho klientům zajistila hladký průchod, nepadlo ani slovo.

Týden má osm dnů

Yangon je město, které si stejně jako thajský Bangkok zapamatujete po čichu. Rangún, jak místní Yangonu říkají, je o něco peprnější - do kanalizace můžete spadnout přímo z chodníku, tedy z prašné cesty, která se táhne centrem. Zbytky chodníků tu neopravují, stejně jako fasády kdysi výstavných paláců britských kolonizátorů. O velkoměstě, kde žije na 5 miliónů lidí všech vyznání, se rozhodně nedá říct, že by zářilo do noci – půlnoční tmu protíná mžouravé světlo úsporných zářivek, svíček, kterými Barmánci osvětlují rozpadající se příbytky, a také baterek, nutné rekvizity, kterou vyfasujete i v nóbl hotelu. U moře, kde jsme strávili několik dnů, dokonce elektrika fungovala jen ve vybrané hodiny a lidé tu čas měřili od úsvitu do soumraku. Oproti ostatnímu světu ale mají výhodu: týden má v Barmě osm dnů – středa se dělí na dva 12 hodinové dny (dopoledne je „bohdahu“ podle Buddhova dne narození a odpoledne „yahu“ podle hindského boha Rahu).

Uctívám Buddhu, ale přátelím se i s duchy

Naše první cesta z města vedla do starobylého Baganu ve střední Barmě, kam se dá pohodlně zaletět místní linkou soukromé společnosti za 70 dolarů. Akorát si odlet musíte pozorně hlídat – nejsou tu žádné monitory ani hlášení oznamující čas nástupu na palubu - halou prostě projde chlapík s cedulí „letadlo je připraveno“ a k tomu huláká místo, kam se máte vydat. Samotný let je pak kupodivu méně svérázný a splňuje všechny parametry, na které je zhýčkaný Evropan zvyklý.

Bagan je magické místo dávných kultur, kde na rozlehlé planině leží 3000 chrámů starých 900 let. Zámožní králové tu v době našeho středověku stavěli stovky klášterů a monumentálních chrámů, které ustály nájezdy dobyvatelů i zemětřesení a dodnes se vzpínají k nebi. Největší z nich jsou obehnány terasami a uvnitř skrývají nadzemské sochy Buddhy, torza nástěnných maleb a spletité chodby s důmyslným odvětráváním. Jiné zůstaly po rabování úplně prázdné.

Naprostá většina Barmánců patří k buddhistům. Měli jsme štěstí a pronikli do několika klášterů, sledovali mnišský denní život, byli svědky meditací i podávání skromného jídla v soukromí a tichosti svatyní. V jednom odlehlém chrámu za námi znenadání přišli dva novicové v šafránovém rouchu. Prošli s námi celým klášterem a my jejich zájem vnímali jako znamení. Ještě v Barmě jsme skrz organizaci Adra začali zjišťovat možnosti, jak budoucí mnichy podporovat. Ať si lidumilka Šojdrová obíhá s pamfletem proti gay rodičovství všechny kouty Česka, my, patrně, našli své adoptivní syny v zapadlém klášteře uprostřed Barmy.

Ti, kteří nevyznávají učení Buddhy, patří k muslimům, baptistům anebo věří v duchy. Těch mají v Barmě 37 a podle legend stále ovládají lidské životy. Zdejší lidé se s nimi radí o zásadních i běžných životních krocích. Svého ducha mají hudebníci, děti, matky i gambleři. „Uctívám Buddhu, ale přátelím se i s duchy“ přiznávají Barmánci, kteří v úctě k nim nejedí vepřové a snaží se o co nejvíc dobrých skutků, aby si naklonili jejich přízeň.

V žádné jiné zemi, ani ve Vatikánu, jsem necítil prostoupení víry a běžného života tak silně, jako v Barmě. Jsou to čtyři principy – laskavost, radost, soucit a vyrovnanost, které Barmánce naplňují klidem a jejich život, navzdory těžko představitelné chudobě a totalitnímu režimu, působí šťastně. Víra se tu nesmrskla na dva tři svátky v roce, jako třeba v křesťanském Česku, ale tvoří trvalou součást každodennosti.

Ti ze země Poborského

Další zastávkou, kam nás opět odneslo letadlo, bylo horské jezero Inle, které se nachází na severovýchodě zlaté říše. Pokud budete v Barmě, pohled na modrou plochu uprostřed zelených pohoří nemůžete vynechat. Chatrče na kůlech z bambusu, rybáři po pás ve vodě, mrazivé noci i parné dny, usměvaví lidé v plovoucích vesnicích, pro které jezero znamená obživu i životní způsob. Jediným dopravním prostředkem na dlouhé vodní kilometry jsou dřevěné čluny, ty novější opatřené motorem, jiné poháněné specifickým pádlováním nohou, které budí dojem, jakoby převozníci na hladině tančili. Podle letitých tradic tu žije etnikum Šanů, které kdysi s Barmánci soupeřilo o nadvládu v zemi. Na jihu jezera stále není bezpečno a my se tam vydali se zvláštním povolením a průvodkyní z horského kmene, který vzývá duchy a magická tetování. Obydlí na pobřeží nebo hladině Inle jsou zbitá z bambusu, večer osvětlená svíčkami a uvnitř vybavená tím nejzákladnějším: jakýmsi dřevěným molem, v jehož rohu najdete kamenný vařič s hrncem. Šanové nespí na postelích, ale na rohožkách opatřených moskytiérou. Ti bohatší, většinou rybáři nebo provozovatelé restaurací, na plechovou střechu ilegálně připevňují satelit a televizi pak s nimi společně sleduje půlka vesnice. K těm nejoblíbenějším programům patří fotbal, díky němuž stále veselí a optimističtí obyvatelé Barmy znají Českou republiku. Nejznámějšími hrdiny naší země jsou Poborský, Nedvěd a Rosický. Utkání si nenechají ujít ani mniši, kterým nás průvodce představil jednoznačně: „přicházejí ze země Poborského“. Osazenstvo kláštera při těch slovech mručelo s uznáním a obdivem…

Cestou k moři jsme projížděli krajinou zničenou cyklónem, který se džunglí prohnal před dvěma lety. Zanechal za sebou na 200 000 obětí, junta však pomoc světových organizací odmítla. Silnice vyrvané z hlíny opravují vlastníma rukama ženy zabalené do hadrů, přesto zvířenému prachu od projíždějících motocyklů a autobusů neuniknou. Stejně jako vodní lidé na jezeře Inle nevlastní nic, a přesto mají v mnohém víc, než my, civilizovaní Evropané.

Je izolace jediný způsob jak zabránit globalizaci?

Jakkoli to může znít jako klišé, základní pocit, který jsem si z Barmy přivezl, je radost. Přestože režim drží moc pevně v rukou, lépe řečeno ve zbraních. Pravdou je, že atmosféra, zvlášť mezi vzdělanějšími lidmi, připomíná naše osmdesátá léta – něco jiného se říká na veřejnosti a jinak se mluví doma, generálové vládnou krutě a sebemenší odpor je trestán žalářem, kde nemáte právo na advokáta. Lidé žijí v izolaci, která jim na jednu stranu ubírá kontakt se světem a pokrokem, na druhou stranu si zachovali autentičnost, tradice a jejich touhy neznamenají spotřebu. Je pravděpodobné, že se jednou Barma osvobodí, byť teď nejvíc kamarádí s Čínou, a stejně tak je možné, že se ryzost prostředí a opravdovost lidí rozplyne v globálním životním stylu, jako k tomu spěje sousední Thajsko.

 Více fotek najdete zde: http://www.weekoflife.com/cz/week/684/barma-myanmar.aspx