Ziskuchtivé neziskovky

Svět se mění před očima. Nic není, jak bývalo. Třeba minulý týden se manžel chtěl s dětmi po dlouhé době dívat na televizi s tím, že jim ukáže „pohádku pro dospělé“ Vinnetoua: divoký západ, střílečky, dobro vítězící nad zlem.

Jenomže asi po čtvrt hodině televizi zase znechuceně vypnul. A pak se půl hodiny vztekal nad zhatěnými plány: Že prý nový Vinnetou není ani pohádkou, ani střílečkou s vtipnými scénami. Že jen ukazuje, jak krvelační a ziskuchtiví běloši ukradli zem rudochům. Černobíle vykresluje dělnické hnutí v Evropě a ničení přírody v Americe. Jistě, na dějiny se tak dá dívat. Jenomže pak už nejde o pohádku, nýbrž o zelenou a levicovou ideologii. Místo pohádky tu máme skrytou agitku.

A podobným přerodem prošlo v posledních letech nápadně velké množství kdysi zcela nepolitických a nevinných věcí. Jako třeba charita.

Charita kdysi vznikla, aby někomu NEZIŠTNĚ pomáhala. Prostě cítíte, že někdo pomoc potřebuje, a vy mu pomoci CHCETE. CHCETE dělat dobro. V poslední době se jaksi zdá, že těch, kteří chtějí dělat dobro, se urodil pytel. Říkají si neziskové či nevládní organizace. Až na to, že nezištné konání dobra se u nich kamsi vytratilo a funguje jen jako zástěrka k vykonávání lobbyingu a politiky. Z nezištnosti se stala honba za penězi.

Tím samozřejmě nechceme říct, že dnes už neexistuje pravá charita. A už vůbec ne, že není třeba. Jenomže protože je pravá nezisková charita házena do jednoho pytle se „ziskuchtivými neziskovkami“, je sakra těžké ji na první pohled odlišit.

A tak se stalo, že ziskuchtivé neziskovky nakonec začaly ubírat peníze skutečné a potřebné charitě. Těžko pak hledat peníze od dobrovolníků na skutečně neziskové provozování hospiců, na útulky pro psy, na občanské sdružení na záchranu jakési staré parní lokomotivy a další. Každého z nás div ne denně někdo při chůzi centrem města oslovuje, abychom přispěli na tohle a támhleto - a my se už stáváme i vůči skutečným srdcervoucím příběhům imunní, protože jsme vytrénovaní hledat za každou neziskovkou nějaký nekalý politický lobbying.

Takže nemluvme už dál o skutečné charitě, ta je naprosto v pořádku: To, co nám vadí, jsou falešné „ziskuchtivé neziskovky“. A jak je poznat? Jsou to především ony rádoby antidiskriminační a genderové organizace, které šíří nějakou ideologii. Zápal v šíření ideologie u nich převažuje nad činy typu péče o nemocné. Libují si třeba v ideologii o tom, že není rozdíl mezi mužem a ženou. Lobují za nesmysly typu, aby ve státních budovách nebyly mužské a ženské, ale pouze unisex toalety. Bojují za to, aby ženy místo plození nových životů, cizí životy braly v armádě. Milují multikulturní doktrínu, která podsouvá názor, že neexistují odlišnosti v národech.

Pokud by tyto „neziskovky“ jen žily z příspěvků jiných spřízněných stejně smýšlejících duší, nechť si dělají, co chtějí. Jenomže to, co nás na nich nejvíc trápí, je, že ačkoli je nikdo nevolil, zasahují do nejvyšších sfér politiky. Při ovlivňování volených politiků mají velmi dlouhá chapadla a úplně nejdelší je mají, když se natahují pro veřejné peníze.

Víte o tom, že vloni odteklo z českého státního rozpočtu do neziskovek 11,5 mld. Kč? Víte, že tolik nás nestála ani DESETINA VŠECH státních zaměstnanců? Mají snad tyto ohromné peníze něco společného s nezištností a s principem dobrovolné charity, kdy pomáhá jmenovitě ten, kdo cítí potřebu pomáhat? Nebo je to spíš neuvěřitelná díra ve veřejných financích VŠECH daňových poplatníků?

Jestliže se tedy ziskuchtivým neziskovkám daří tak úspěšně dojit veřejné rozpočty, začíná hned být jasné, proč jsou tolik vidět: Mají spoustu peněz jako ty nejlepší PR agentury. Jenže na rozdíl od veskrze nepříliš dobře veřejností přijímaných PR agentur mají skrze média obraz něčeho „svatého“, důvěryhodného a potřebného. Je snadné nadávat na klasického lobbyistu. Ale je těžké říct něco proti těmto „hodným, potřebným a váženým“ organizacím. A navíc si to málokdo troufne, protože hned bude označen za asociála, rasistu, xenofoba, sexistu, šovinistu, demagoga, populistu nebo nacionalistu. Velmi chytré! Se „ziskuchtivými neziskovkami“ je těžko bojovat, protože si staví neprůstřelný štít z naší ohleduplnosti, dobroty… a naivity.

Ziskuchtivé neziskovky se vlastně chovají podobně jako politická strana. Socialisté také chtějí dobro, stejně jako zelení, konzervativci a kdekdo další. Každý ho chce trochu jinak a volby jeho způsobu „dobra“ dají váhu hlasu. Jenomže naše ziskuchtivé neziskovky prosazují svou ideologii za peníze všech, aniž by volbami prošly. Ovšem ani ne tak pro ideologii samotnou, jako spíš s cílem podojit daňové poplatníky, a tím vytvořit umělá místa pro řadu lidí, kteří jsou jinak v soukromém sektoru sotva použitelní. Není se čemu divit, že mnoho politiků původně pracovalo právě v  neziskovkách: Lidé z neziskovek mají často pocit, že peníze něco jako „rostou na stromech“ a vládnutí za veřejné peníze ostatním je ten nejlepší způsob živobytí.

Fascinující a úsměvné jsou některé projekty neziskovek typu „sexistické prasátečko“. Už osm let tento projekt vybírá nejsexističtější reklamu. Snad všechna česká média už o něm psala. Přitom ta „nejhorší“ reklama získala v hlasování tohoto projektu jen 559 hlasů. Opravdu jen taková hrstka lidí, a už se o tom píše? Neměli bychom pak psát článek o každém vlaku, který přijede do Berouna, protože pojme víc lidí? Umíte si představit osud politické strany, která by v parlamentních volbách získala 559 hlasů? Dostala by také veřejné peníze…? Příslušná neziskovka je ale dostává.

Přitom samotná myšlenka její ankety je nesmysl na entou (kde n>1). Zadavatel reklamy chce jen zaujmout. Dává tedy do reklamy to, co lidi zajímá. A lidi zajímá sex. Na sexu není nic špatného. Chlap, který se neohlédne za pěknou ženskou, je v menšině. A najednou tahle normálnost někomu vadí. A tak si založí organizaci krom jiného pro boj proti „sexistickým čuňatům“, co se otáčejí za kráskami. Píše se o tom v novinách, nové pracovní místo je vyrobené a veřejnost to navrch zaplatí. Geniální byznysplán. Ovšem kolik z nás by bylo ochotno sexistické prasátečko platit ze svého na rozdíl od skutečné charity, která třeba poskytuje drahé zdravotní pomůcky postiženým dětem, ale na veřejné peníze nedosáhne?

A není vlastně poněkud nemorální, aby si ziskuchtivá neziskovka myslela, že může být za veřejné peníze soudcem VŠECH a že ví, co je a co není dobře? Co je to vlastně za údajnou charitu, když jejími donory jsou ministerstva, Evropský sociální fond, Evropská komise, Jihomoravský kraj, Ministerstvo zahraničních věcí ČR, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR, Magistrát města Brna a Nadace Open Society Fund?

Samostatnou kapitolou jsou pak neziskovky přišlé ze zahraniční. Kupříkladu tzv. norské fondy. Oficiálním důvodem jejich vzniku je, že prostřednictvím nich přispívají Island, Lichtenštejnsko a Norsko k posílení základních evropských hodnot jako demokracie, tolerance a právní stát. Je libo překlad? Znamená to, že Norsko & spol. si platí prosazování svých ideologických zájmů u nás. Je to prachobyčejný lobbying na mezinárodní úrovni, placené šíření jejich kulturního vlivu a vnímání světa.

Norové se přitom zajímají obzvláště o genderová a rovnostářská témata a juvenilní justici (tedy tu část práva, která řeší nezletilé děti). Právě tady vykazují abnormální lobbyistickou snahu implementovat do právních řádů cizích zemí svou doktrínu, že dítě patří státu, ne rodičům. Že stát ví lépe než rodič, co je pro dítě nejlepší. Přitom právě Norsko je mezinárodně nechvalně proslulé svou sociální službou Barnevernet, která se dopouští na dětech za nečinnosti a přihlížení státu jednoho přehmatu za druhým. Nicméně protože česká ministerstva a zejména MPSV jsou z norských peněz nadšené, jdou jim na ruku a norské vidění světa ochotně šíří.

Takový svět se nám hrubě nelíbí. Odmítáme, aby nám někdo nikým nevolený sestavoval povolené a zakázané weby, diktoval za úplatek, komu patří naše děti, nebo kriminalizoval sexualitu. Vraťme neziskovkám původní význam a úlohu v charitě. Jak? Snadno: Tak, že nebudou smět dostat ani korunu z jakýchkoliv veřejných peněz. Lidé tím znovu získají motivaci na charitu přispívat dle své skutečné volby. A víte, že k tomu ani není mnohdy potřeba peněz? Pikora kupříkladu jeden den v měsíci jde do nějaké školy a vysvětluje dětem finanční gramotnost - co to je RPSN, co je to exekuce, co je to to a ono. Dělá to zdarma. Čas, který by mohl věnovat vydělávání peněz, věnuje tomu, aby bylo méně předlužených lidí, a ještě ho to baví. Svou soukromou variaci na malou charitu si může najít každý podle toho, co je mu blízké, a žádné ziskuchtivé neziskovky ani prasátečka placená ze svých daní k tomu nepotřebuje.

Markéta Šichtařová a Vladimír Pikora