Občas se přihodí, že dobrý úmysl se tak trochu mine účinkem. Existuje pro to i pořekadlo, říká se, že cesty do pekel bývají dlážděny dobrými úmysly. Tak třeba já mám přátele, manželský pár. Ten manželský pár působí na první pohled poněkud nevyrovnaným dojmem; ona drobná, krásná a velmi slušná, on obrovský do všech stran a velmi jadrně se vyjadřující. Ale protože protiklady se přitahují, úžasně jim to spolu klape. A proto také on je ochoten brát na ni ohledy, i když to pro něho znamená velké sebezapření. A tak se stalo, že když on za volantem mluvil, jak mu zobák narostl, a tituloval ostatní řidiče nereprodukovatelnými výrazy, ona se chudinka neustále křižovala. Až jednoho dne si troufla navrhnout, zda by on místo „ty ***“ nemohl říkat „ty Cipísku“. I stalo se. A tak od té doby jsou všichni řidiči titulováni „ty Cipísku jeden zas***ej“. A ona již nic nenavrhuje.
Možná v mém známém manželskému páru došlo k maličkému nedorozumění; když k tomu ještě připočteme, že mám sklon snažit se na lidech na prvním místě vidět to lepší, dá se na malé nedorozumění svést leckterý případ, kdy „jsou cesty do pekla dlážděny dobrými úmysly“. Několik let jsem za „malé nedorozumění“ považovala i sestavování českého státního rozpočtu. Ale teď, po několika letech opakování stále stejného modelu, se do mne vkrádá jakási nejistota… Co myslíte? Malé nedorozumění, malá neschopnost, nebo velký úmysl…? Co se dá myslet o následujícím?
Ministerstvo financí vždy sestavuje státní rozpočet na základě své makroekonomické prognózy. Zkrátka nejprve si naprognózuje, jak asi ekonomika příští rok poroste, pak na základě této prognózy odhadne nutné výdaje a pravděpodobné příjmy (to není těžké, historie ukazuje, že takový a makový růst znamená takové a makové příjmy) a pak na základě toho sestaví rozpočet. Tak, aby jeho saldo odpovídalo politickému zadání. Je to docela dobrý úmysl, smyslem je, aby se rozpočet nevymknul kontrole. (Mimochodem, je zajímavé, jak se nám ze slovníku už nenápadně vytratil přebytek rozpočtu a stále jen mluvíme o výši jeho schodku.) Když ekonomika roste rychleji, rozpočet má vyšší příjmy z daní a jsou nutné nižší výdaje. A naopak. Neboli řečeno jinak: V praxi výsledná výše schodku rozpočtu je závislá právě na odhadu budoucího hospodářského růstu. Podhodnocení očekávaného růstu znamená nižší schodek, nadhodnocení naopak vyšší schodek.
No a kupříkladu státní rozpočet na rok 2013 se na počátku sestavoval na základě předpokladu, že ekonomika poroste o 1,0 %. (Šichtařová už v létě 2012 kroutila hlavou, kde se ten optimismus bere. Což zmiňuju jen proto, aby bylo zřejmé, že tenhle optimistický předpoklad nebyl tak úplně nevyhnutelný.) V říjnu si to ministerstvo rozmyslelo a oznámilo, že ekonomika asi poroste jen o 0,7 %. (Šichtařová kroutila hlavou, kde se ten optimismus bere.) No a poslední lednový den 2013 ministerstvo došlo k závěru, že ekonomika letos vlastě poroste jen o 0,1 %. (Kde jenom se ten optimismus bere?) Jinými slovy už teď je jisté, že nestane-li se zázrak, rozpočet za letošní rok skončí opět s hlubším schodkem, než stát oficiálně plánuje. Konkrétně změna odhadu růstu skoro o procentní bod by mohla přinést větší díru do rozpočtu zhruba o 15 miliard korun. A to jsme prosím na počátku roku.
Lehce změňte čísla a můžete úplně stejný scénář dosadit i do let předešlých. Hned na počátku nového roku vždy ministerstvo s udivením a „prozřením“ zjistilo, že ekonomice se vlastně daří hůř, než se předpokládalo při sestavování rozpočtu. Dalo by se namítnout, že prognóza hospodářského růstu není hračka; ovšem tak proč jednoduše nebýt z principu při prognózování vždy pesimistický, aby se v nejhorším případě odhad naplnil a v nejlepším byla ve veřejných financích menší díra? Zkrátka s železnou pravidelností stát rozpočet nadhodnocuje, neboli nechává v něm větší skulinu pro (nemandatorní) výdaje, než hospodářské situaci odpovídá.
Tak co myslíte? Malé nedorozumění? Či snad chcete říct, že úmysl…?
(Kratší verze tohoto textu byla originálně napsána pro Literární noviny.)
