Vztek ze mě znovu kape a dělá loužičky

Jedna z mých blízkých příbuzných - nebudu jmenovat - měla svého času poněkud svérázné metody. Tak například neměla ani elementární představu o tom, co to znamená soukromí. V jejím pojetí v rámci rodiny „moje“ rovnalo se „naše“ a tudíž „všech“. No a já se zase narodila – aniž bych si to sama vybírala – jako holčička, která odmala zrovna neoplývala přebytkem socialistického pohledu na svět. Takže pro mne „moje“ nebo „něčí“ znamenalo „svaté a nedotknutelné“.

Výsledkem bylo, jako bychom každá mluvily jiným jazykem a nemohly se pochopit.

Jednoho dne jsem měla pocit, že můj puberťácký batoh je namísto obvyklého bince nepřirozeně srovnaný. Ale jelikož jsem vždy intuitivně ctila presumpci neviny – holt opět ona vrozená neschopnost socialisticko-stádního pohledu na svět – nemohla jsem nikoho osočit z prohrabování se v mých věcech. Ale smířit se s možností disponování s mým osobním vlastnictvím odpovídající vězňovi v severokorejském lágru jsem taktéž nehodlala. I napsala jsem na kousek papírku větu: „Prosím nehrab se mi v mých věcech“, papírek jsem založila do svého diáře a ten uložila na dno batůžku.

Když jsem druhý den přišla domů, poněkud mne překvapilo, že dveře se rozletěly, jen co se můj klíč letmo dotknul zámku. Překvapení však bylo vzápětí vystřídáno nefalšovaným zděšením, když ještě dříve, než jsem překročila práh, se na mou hlavu začala sypat sprška pohlavků. A zděšení bylo stejně rychle vystřídáno úžasem, když jsem uslyšela památnou větu: „Už nikdy si nedovoluj psát mi sprosté vzkazy, a krom toho se ti nikde nehrabu!“ Na můj, myslím, celkem věcný a logický dotaz, jak tedy dotyčná ví o nějakém vzkazu, pokud se nehrabe, kde nemá, se mi dostalo odpovědi, že jsem neskutečně drzá.

Abychom si rozuměli: Ona příbuzná, o které je řeč, byla a nejspíš stále ještě je do hloubi duše přesvědčená, že mi prokázala mimořádnou službu, když mi názorně vysvětlila, že ke starším se mám chovat s náležitou úctou. Já zase onoho dne ve svém rozhořčení neměla daleko k tomu, abych sepisovala plamenná oznámení na porušování Listiny základních práv a svobod a vykřikovala cosi o součásti ústavního pořádku. (Zabránil mi v tom jen fakt, že mi ještě nebylo 18 let.) Ne že by se mi stalo takové příkoří, když někdo obrátil vesměs nevinný obsah mého batůžku naruby. Ale samotný princip oné nepodstatné roztržky spolu s faktem, že nemohu dělat nic jiného, než držet pusu, mne hluboce pobouřil.

Myslela jsem, že drobná příhoda je už dávno zapomenutá pod nánosem podstatnějších událostí mého života. Ale není. Posledních 14 dnů se mi vrací den co den.

Začalo to celkem nenápadně. Byla jsem pozvána na jakousi společenskou akci a zjistila jsem, že momentálně jaksi nejsem majitelem odpovídajícího ohozu, který by nepobouřil pořadatele. A protože nedisponuji přehnaně velkým množstvím času a současně mne mimořádně obtěžuje návštěva kamenných obchodů dokonce i v situaci, kdyby mi zrovna Petr Kellner věnoval hrst všech svých kreditních karet se slovy, ať se jdu pobavit, zamířila jsem k notebooku a nalogovala se na stránky své oblíbené zahraniční módní značky. Za pět minut jsem byla hotová a věc vytěsnila ze svého uvažování.

Ovšem s tím, jak se příslušná akce blížila, jsem si vzpomněla, že balíček z ciziny stále ještě nedošel. I jala jsem se pátrat. A na první podezřelou stopu jsem narazila na webových stránkách České pošty:

„Od 1. dubna došlo k zásadní změně, která má vliv na aktuální odbavování zásilek… Změna zákona o DPH, která snížila limit na osvobození od dovozního cla…“ A tak dál.  Pak následuje nenápadná věta: „Na základě legislativních požadavků Evropské unie od počátku dubna Česká pošta zastupuje svoje klienty při jednání s orgány celní správy…“ Až dospějeme do velkého finále: „…dochází v současné chvíli přibližně ke čtrnáctidennímu zpoždění odbavení zásilek.“

Nikoliv, moje zásilka nebyla „ze zemí mimo EU“, byla „jen“ z Británie. A ano, akce už proběhla. A ne, zásilka přes to všechno dosud nedošla.

Takže si to shrňme. Evropská unie je hysterická, že neumí konkurovat Číně a čert ví komu všemu, a tak si vzpomněla na stará známá dovozní cla. Česká pošta je hluboce přesvědčena, jak úžasnou službu poskytuje všem svým (nuceným) klientům (kteří nemají možnost nechat si ze zahraničí poslat balíček přes jiného dopravce), když jim „umožní“ zastupování při jednání s celníky. A taky je přesvědčena, jak ohromně trpí, když tuto báječnou a placenou službu umožňuje svým klientům navzdory tomu, že nemá dost lidí. A klienti pošty – nebo tedy aspoň já – jsou doběla rozzuřeni, protože zboží, které si již zaplatili, a které je tedy fakticky již jejich, je pro ně nedosažitelné a povaluje se na poště. Peníze mám odepsané z účtu, zboží nemám, společenskou událost jsem díky svému nedostačenému vybavení pokazila, a koneckonců zboží bych si ani nikdy nebyla koupila, kdybych dopředu věděla, že mi vlastně k ničemu nebude. 

Pošta se cítí naštvaná, já rozzuřená tak, že ze mne vztek odkapává a dělá loužičky. A jediné, co mohu dělat, je mlčet a příště zajet do Londýna osobně. A nebo se odstěhovat z EU na Bahamy.