Vláda se rozhodla akcionáře ČEZu trestat za vlastní neschopnost

Zabavování vydělaných peněz lidem je označováno všelijak: Většinou tak, aby označení zamaskovalo pravý stav věci. Válečná daň. Daň z nadměrných zisků.

To všechno jsou názvy, kterých se dostalo 60procentní windfall tax, která byla uvalena na banky nebo na ČEZ. Jako kdyby drahá elektřina byla způsobená válkou na Ukrajině a nebyla důsledkem ideologicky nezodpovědného tažení proti tradičním zdrojům energie a fosilním palivům. Jako kdyby existoval nějaký „správný zisk“ stanovený rozhodnutím vlády a vše nad ním jako kdyby bylo závadné a muselo být potrestáno.

Pravá podstata windfall tax je přitom zcela prostá: jedná se o typickou sektorovou daň. To jsou vesměs daně, kterými se vlády porůznu ve světě podle metody „rozděl a panuj“ snaží vytvořit obětní beránky, na které svedou své neúspěchy. Například: Máme drahou energii. Kdo za to může? ČEZ. (Správná odpověď by zněla: vláda a Green Deal.) Co s viníkem uděláme? Potrestáme ho daní z nadměrných zisků.

Řekněme si narovinu, že ideologie zbavené ekonomické studie ukazují celospolečenskou škodlivost sektorových daní. Obecně řečeno, skoro u všech daní totiž tím, kdo na svých bedrech nakonec nese zátěž, je koncový spotřebitel či klient. O co víc se zvýší daně firmě, o to víc zdraží firma své výrobky a služby pro zákazníky.

Mimořádné daně uvalené na banky tak padají prakticky bez výjimky na bedra bankovních klientů v podobě dražších úvěrů, méně úročených vkladů, vyšších poplatků, menšího objemu poskytnutých úvěrů a „nechtěného“ utažení měnové politiky coby vedlejšího efektu. Mimořádné daně uvalené na energetické společnosti zase padají na koncové spotřebitele energie v podobně dražších energií, ale také „zabavení“ zisků minoritních akcionářů.

Minoritních akcionářů ČEZu je u nás 150 tisíc. Další desítky tisíc lidí nedrží akcie ČEZu přímo, ale kupříkladu skrze podílové listy podílových fondů (a často ani nevědí, že konečným podkladových aktivem, do kterého skrze fond investují, je právě ČEZ). Dohromady drží v ČEZu 30% podíl.

Rovnou si řekněme, že windfall tax se krutě nepovedla ani z pohledu státu, protože 12 miliard korun, které menšinoví akcionáři ČEZu státu odvedli na windfall tax, bylo hluboce pod plány ministerstva financí.

Problém s windfall tax je hlavně v tom, že se tváří jako trestání něčeho mimořádného, jako postižení „mimořádných“ zisků, které souvisejí s „mimořádnou“ energetickou krizí. Bohužel energetická krize nebyla nečekanou události spadlou z nebe. Naopak byla důsledkem dlouhodobé politiky státu, a to nejen českého státu, ale obecně celé EU. Už jen politická agenda emisních povolenek je významným faktorem dlouhodobého prodražování energie. Ruského plynu jsme se také vzdali na základě politického rozhodnutí.

A přednedávnem se v Německu rozhořel obrovský politický skandál, protože prasklo, že vláda a zejména ministerstvo hospodářství patrně zamlčovali a účelově falšovali doporučení energetických odborníků tak, aby uměle podpořili politické rozhodnutí o odstavení atomových elektráren. Jaderné elektrárny jsou z pohledu hysterie kolem CO2 zcela „čisté“ (pokud už tedy pracovně přijmeme samo o sobě kontroverzní tvrzení o škodlivosti produkce CO2), a přesto byly odstaveny, protože ministerstvo zeleného ministra Habecka si účelově upravilo studie ohledně jejich údajné nebezpečnosti.

Jinými slovy: Politickým rozhodnutím, často zfalšovaným a vždy ideologickým, došlo ke zdražení energií. A trestáni jsou za to producenti energie a jejich akcionáři, kteří se provinili tím, že existovali ve špatnou chvíli na špatném místě, kde se státy rozhodly svou ideologii praktikovat.

Aktuální pokles cen energií má jednoduchý důvod. Nemá nic společného s tím, že bychom již zvládli dotáhnout energetickou přestavbu Evropy. Jde o prostý důsledek faktu, že německý průmysl je v poklesu, český průmysl po vyloučení automobilového sektoru je v poklesu také. Kde klesá průmysl, tam klesá poptávka po energiích. Kde klesá poptávka po energiích, klesají ceny energií. Pokud by se hypoteticky podařilo evropský průmysl i s jeho zdecimovanou konkurenceschopností opět nastartovat, ceny energií okamžitě znovu vzrostou. Vulgárně řečeno, máme na výběr mezi neprosperujícím průmyslem, anebo příliš drahými energiemi.

A pokud nastane možnost druhá, tedy drahé energie, máme tu zase winfall tax, aby energetiky, průmyslníky, domácnosti i drobné akcionáře ČEZu potrestala za to, že průmysl prosperuje. Vládě vůbec není trapné nabádat lidi, aby si spořili na důchod přes dlouhodobé investiční produkty, dokonce jim k tomu poskytovat podporu, a stejným dechem jim takto investované peníze zase zabavovat skrze windfall tax.

(Jen tak mimochodem: Nejsem minoritním akcionářem ČEZu. Ale zvůle státu mi vadí, padni komu padni.)