Rozpadne se EU do 20 let?

Volby do Evropského parlamentu jsou zdárně za námi. Žádný velký šok se nekonal. A přece mě jedna věc překvapila. Téměř všechny strany tvrdí, že prý je EU třeba změnit.

A hlavně: neříkají to jen otevřeně euroskeptické strany. (Ty totiž rovnou tvrdí, že z EU je třeba odejít.) O změně EU mluví spíš ti, kteří projektu věří. Nepamatuji si, že by nějaká strana tvrdila, že je EU zcela perfektní – ačkoliv se třeba i její zástupci v minulosti aktivně na podobě EU sami podíleli.

Jako by někteří zástupci ČR byli v EP už poněkolikáté a stále dokola chtěli EU reformovat. Jenomže skutek utek´. Roky řečí o reformě a nic. Jestlipak to náhodou nebude tím, že některé projekty jsou prostě z podstaty nereformovatelné? Vezměme si takový SSSR. Když přišel Gorbačov s řečmi o „reformě“ a perestrojce, výsledek byl jediný: Než něco stačil rádoby-zreformovat, impérium se mu začalo pod rukama rozpadat.

Minulý týden vyšel v The Guardian článek o tom, že ve čtrnácti zemích EU vznikl průzkum na téma, jak lidé vidí budoucnost EU. Po jeho přečtení se mi právě tenhle osud vybavil. Nepovede náhodou neschopnost reformovat nereformovatelné jednou až ke konci EU?

Průzkum totiž říká, že víc než polovina lidí připouští, že do 20 lety se EU rozpadne. (Doslovně: v průzkumu označili rozpad EU jako realistickou možnost. Tedy ne že by si to mysleli či chtěli, ale připouští to jako možné.) Konkrétně to říkají lidé ve Francii, Německu, Itálii, Nizozemí, Rakousku, Slovensku, Rumunsku, Řecku, ČR a v Polsku.

Největší nedůvěra v dlouhodobé přežití EU je přitom podle průzkumu na Slovensku, ve Francii a v Rumunsku. Nelze tedy říct, že nedůvěra plyne jen z východu nebo chudých zemí. Nedůvěra je vidět napříč EU.

Umíte si ale představit EU bez Francie? Takový spolek přestává dávat smysl. Zato s takovou představou logicky roste význam V4. Dokonce s takovou představou dává smysl i to, že se spolek časem spojením s Rakouskem rozroste na V5. Nálady v Rakousku i u nás jsou totiž v mnoha ohledech podobné. Respektive rozhodně podobnější, než třeba u nás a ve Švédsku…

Naopak největší důvěra v budoucnost EU vládne ve Španělsku, Dánsku a Švédsku. Opět tedy nelze mluvit o jednom křídle. Důvěra je vidět v ostrůvcích na severu i na jihu. Nejsem si jistá, zda to je dobrá zpráva. Svým způsobem mi to připomíná pohled na Bosnu. I v Bosně bylo mnoho ostrůvků různých národností a náboženství - a nic dobrého to nepřineslo. Někdy je přínosné, když existuje ostrá dělící linie.

V každém případě průzkum mezi lidmi ukazuje, že enormní tlak francouzského prezidenta Macrona a německé kancléřky Merkelové na rychlou a hlubokou integraci EU nepřináší slibované plody. Voliči blahem nechrochtají. To se odrazilo i v tom, že strana A. Merkelové utrpěla v Německu nejslabší vítězství v dějinách voleb do Europarlamentu. Lid její nadšení pro integraci nesdílí. Podobně ve Francii, kde prezident získal méně hlasů než ti, kteří brojí proti EU.

Čím to, že lidé v projekt EU zas až tak pevně nevěří a politici ano? Anebo že se politici aspoň tváří, že věří?

Lidé možná znají historii. Možná vědí, že v Evropě bylo mnoho říší, které si myslely, že budou věčné. Mnoho spolků, mnoho aliancí. A žádná netrvala z pohledu dějin dlouho. Nejúspěšnější byli Římané. A i jejich říše skončila. Technicky vzato by se tak možná za „nejtrvalejší impérium“ dala považovat sféra vlivu Vatikánu…

I Sovětský svaz tu měl být na věčné časy. A v jednu chvíli to tak skutečně i vypadalo. Vyhrál Druhou světovou válku, dobyl poloviny Evropy, jako první poslal člověka do vesmíru, zavařil svým zbrojením hlavu největší ekonomice světa… a přesto tu byl jen 68 let. EU tohle nezažila, snad jen z Evropy ukousla větší díl. Tak proč by tu měla být déle?

Jen tak mezi námi, otázkou vlastně je, kdy datovat vznik EU. Oficiálně bychom jej měli datovat k 1. listopadu 1993, v tom případě existuje už skoro 26 let. Pokud se na věc podíváme z většího nadhledu, za zárodek můžeme považovat už rok 1951, kdy vzniklo Evropské společenství uhlí a oceli. To tehdy začíná evropská integrace. Pak by to ale znamenalo, že „EU“ v nějaké podobě už existuje právě 68 stejně jako Sovětský svaz. Jako kdyby baj-oko 70 let nějakého projektu přinášelo mezi Evropany pocit, že už to stačí. Výsledek do voleb do Evropského parlamentu přitom ukázal, že lidí, kteří chtějí EU buď opustit, nebo ji nějak pozměnit, přibývá.

Můj manžel má často veřejné přednášky a na nich frekventovaně od posluchačů slyší, že se lidé bojí, že v Evropě už nebyla dlouho válka. Tak dlouho, že podle nich prý roste pravděpodobnost, že musí přijít. Připouštím, že jistou logiku to má - ale kde by se ta válka vzala? Umíte si dnešní zhýčkanou mladou generaci představit, jak běží vedle tanku a dělá si selfíčka? Nevěřím! (Zato připouštím, že možný je konflikt lokální občanský, zejména na území Makedonie či Kosova, ale nevěřím na konflikt na celém území EU.) Přesto zmiňovaný průzkum potvrdil, že si to myslí opravdu hodně lidí, a to nejen u nás. Nejvíc se války mezi evropskými národy bojí Francouzi a Poláci, tam se výsledky pohybují kolem třetiny.

Leckdo tvrdí, že fakt, že válka tu už nebyla přes 70 let, je zásluha EU. (Fakt tu nebyla? A co Balkán? Byla válka v Jugoslávii málo krvavá, že jí tolik lidí zapomene zmínit? Nebyly tam koncentráky?) (A Ukrajina neleží v Evropě?) V každém případě to, že se lidé bojí války, neznamená, že by si ji snad přáli. Zrovna tak to, že připouští rozpad EU, ještě neznamená, že stejné procento lidí by si ho přálo. Jenomže – ačkoliv si většina lidí rozpad EU nepřeje, na rozdíl od reality odtržených politiků si ho umí logicky „dopočítat“.

Průzkum ukázal, že 92 % lidí si myslí, že by na rozpadu EU prodělali. Těchto 92 % lze nejspíš víceméně ztotožnit s těmi, kdo si jej nepřejí. Tihle lidé pozitivně vnímají možnost volného pohybu osob, kapitálu a další věci. A i přesto mnozí z nich nejsou nadšeni snahou Německa či Francie přistupovat k EU skoro jako ke svému protektorátu. To bylo opět vidět po volbách: E. Macron i A. Merkelová dosáhli slabých výsledků, přesto už diskutovali o tom, koho udělají šéfem Evropské komise. Skuteční vítězové voleb v jiných zemích byli jen pátým kolem u vozu, přehlížení a nálepkovaní jako nacionalisté nebo populisté. Tak se dělá demokratická integrace…?

Takže když to tak vezmu kolem a kolem, zdá se mi, že směřujeme plnou parou k takovému druhu integrace, která by potenciálně mohla EU rozložit. A to i přesto, že většina lidí si to nepřeje.