Jsou lidé, kteří mají rádi Václava Klause. A jsou lidé, kteří nemají rádi Václava Klause. (Zajímavé, narazila jsem dosud jen na zanedbatelný počet lidí, kterým by byl Václav Klaus ukradený.) A ti, kteří ho mají rádi, i ti, kteří ho nemají rádi, se teď do sebe pustili kvůli senátní ústavní žalobě na Klause za velezradu. Jedni hřímají: „Vždyť je to hrozné, chudák Klaus je takhle dehonestován, vždyť si to nezaslouží!“ Druzí hřímají: „Vždyť je to hrozné, co ten prevít udělal, ta amnestie je nehorázná čuňárna, zaslouží si za uši!“ Nedělám si sice patent na rozum a nejsem profesor ústavního práva, ale přesto mám intenzívní dojem, že první i druhý militantní tábor je vedle jak ta jedle.
Činů Václava Klause, které pobouřily veřejné mínění, je vícero, ale zejména v případě amnestie je beze sporu, že pohár trpělivosti značné části veřejnosti přetekl a i mnozí z dosavadních zapřisáhlých obhájců Václava Klause obrátili. OK, tak pokud tedy nějaký čin prezidenta budí takové emoce a pokud valná část advokátů, se kterými jsem měla tu čest o amnestii poklábosit, zpochybňuje, zda je zcela do posledního puntíku v souladu s Ústavou, není dobré rozetnout tuto otázku jednou provždy a mít v tom jasno? Není dobré otázat se Ústavního soudu, jak tedy vlastně v tomto případě Ústavu vykládat, aby propříště nemohlo opět dojít k nejasnostem? Pokud snad Václav Klaus skutečně jednal v souladu s právem (což nemusí být nutně totéž jako morálně správně), neměl by on sám být vlastně rád, že soud potvrdí, že se ničeho špatného nedopustil (pokud se tedy nedopustil)…?
Konec konců, dokud soud o někom neprohlásí, že je vinen, stále platí presumpce neviny, na dotyčného se musí pohlížet tak, jako by právo neporušil (opět to nemusí nutně znamenat, že je morálně čistý). Žaloba Senátu je vlastně něco jako „dotázání se soudu“, jak jsme na tom. Tak jaká dehonestace, tábore první? A jaké potrestání, tábore druhý?
Jde o tohle: Necháváme se příliš ovládat emocemi. To, zda je nám někdo sympatický či nesympatický, zaměňujeme s tím, zda dodržuje či nedodržuje zákon. Vyznamenat nebo odsoudit někoho jen podle svých sympatií či antipatií není v tomto případě zjevně to pravé ořechové; činy prezidenta stejně jako posledního bezdomovce musíme posuzovat podle toho, zda dodržuje či nedodržuje psané i nepsané zákony. A pokud si nejsme jisti, zeptáme se soudu, zvlášť pokud jde o osobu tak významnou, jako je prezident. Nic víc, nic míň. Ostatně od toho Ústavní soud máme. A prostor pro emoce vznikne teprve v okamžiku, kdy soud rozhodne.
Pokud bychom na to šli opačně, totiž pokud bychom odmítali zpochybňovat oprávněnost činů někoho jen proto, že je nám sympatický, nebo naopak pokud bychom kriminalizovali činy druhého jen proto, že ho bytostně nesnášíme, začalo by se nám právo povážlivě rozpadat. Když to jen maličko zevšeobecníme, vyjdou nám z toho děsuplné důsledky: Tuneláři by si beztrestně tunelovali jen pro svůj milý kukuč. A sociálně slabší lidé by byli zavíráni jen proto, že nemají na mýdlo a nevoní.
P.S. Jsem napnutá jak kšandy, jak soud rozhodne. Konečně se budu moct rozčílit, nebo zaradovat…
