Prezidentské volby ještě překvapí

Nestačím zírat, jak dokonale jsou média už od počátku roku okupována dvěma tématy: prezidentskou volbou a amnestií. Pravda, amnestie je mazec, ale prezidentská volba…? Veřejnost je patrně tak vyvedená z míry tím, že „o něčem může rozhodovat“, že se nechala opít rohlíkem a uvěřila, že je to vedle amnestie druhá nejpodstatnější letošní událost.

Jasně, že jsme z toho u vytržení, ono to totiž není zase tak samozřejmé, že veřejnost může o něčem rozhodovat, byť se pyšníme nálepkou „demokracie“. Vezměme si třeba takové parlamentní volby. Myslíme si, že volíme pravici, která nebude zvyšovat daně a zarazí zadlužování. A ejhle, ona se nám z toho hned po volbách vyklube levice zvyšující jak daně, tak veřejný dluh. Tak o čem jsme tedy rozhodli…?

V euforii, že tentokrát skutečně o něčem můžeme rozhodnout, tedy sledujeme debaty prezidentských kandidátů, vážíme každé jejich slovo a plamenně o volbách diskutujeme div ne jako kdysi v roce 1990. Jako by na prezidentských volbách záleželo tolik. Jako by prezident měl tak velké výkonné pravomoce, že by mohl směřování země zásadně ovlivnit. Jistě, může – se souhlasem Senátu – jmenovat soudce Ústavního soudu. Může jmenovat členy bankovní rady České národní banky. Anebo může rozhodovat o amnestii. A dál? Třeba může vracet zákony, aby pak stejně byl Parlamentem přehlasován – to má být ta „zásadní role“ prezidenta? Nejsme zkrátka prezidentský systém jako v USA nebo ve Francii.

Ale veřejnost tohle slyšet nechce. Chce mít pocit, že konečně bude „reprezentována“ někým, o kom si „sama rozhodne“. Jako by měla jistotu, že to s těmihle prezidentskými volbami dopadne jinak než s naší slavnou vládou, která po zvolení dělá pravý opak toho, co slíbila. Ale kdo má opravdu jasno v tom, koho si volíme? Ještě ten den, kdy byly výsledky prvního kola známé, už se diskutovalo o tom, který ze dvou kandidátů je v realitě levicový a který pravicový. Dodneška to nikdo nerozetnul. Proč? Protože ani jeden z nich se veřejnosti nepředvedl natolik jasně, aby veřejnost neměla pochyb. Aby si byla stoprocentně jistá, zda jeden či druhý stojí napravo či nalevo v otázce daní, přijetí eura, amnestie, důchodové reformy a tak dál a dál. Ať bude zvolen kterýkoliv, vsadím své boty, že se leckdo opět bude divit, koho zvolil - stejně jako v případě vlády. Neboli ejhle, zase tak moc svou volbou nakonec o budoucím směřování země vlastně nerozhodujeme. Volíme divokou kartu.

Co tím vším chci říct? Je to snadné. Veřejnost je šálena představou, že může – třeba v rámci voleb – do značné míry rozhodovat o věcech veřejných. Že může vybírat osobnosti, které se rekrutovaly z řad lidí mimo politiku. (Ostatně právě proto lidé chtěli přímou volbu – protože politiky byli znechucení.) Fakt? Tak proč se ve druhém kole bude rozhodovat mezi stávajícím ministrem a reprezentantem vládní strany a bývalým premiérem a pro mnoho lidí stále ještě symbolem jiné politické strany? V realitě je víra, že máme věci veřejné ve svých rukách, jen fikce. Je to hra, která jen má udržet veřejnost v jakés takés spokojenosti. V realitě si většina osobností stojících mimo politiku nemá šanci škrtnout. A je to úplně logické. Který kmotr by sponzoroval volební kampaň nějakého umělce, který se náhle vynořil „z lidu“, když by takový člověk nejspíš nebyl ochoten nechat se koupit? A která skutečně velká šedá eminence by se angažovala ve volebním štábu někoho „z lidu“, kdo následně nebude ochoten nechat se řídit? A když tedy žádná osobnost „z lidu“ nebude podporována štědrým kmotrem ani žádnou velkou šedou eminencí, jakou mají takoví lidé šanci rozpoutat vítěznou volební kampaň?

A tak je prezidentská volba nastavena z principu tak, že s velmi vysokou jistotou se do druhého kola opět dostanou jen politici. Veřejnost je pak zvolí v dobré víře, že volí nějakou konkrétní myšlenu, levici, či pravici. Jenomže následně ten, kdo je zvolen, se s vysokou pravděpodobností znovu stává neřízenou střelou kašlající na názor voličů i na všechny tradice a sledující jen své vlastní zájmy. A veřejnost znovu bude zaplavena vlnou rozčarování. A teď vám prozradím malé tajemství. Právě v tom je skryt ten důvod, proč začínáme ekonomicky čím dál víc zaostávat a ztrácet. Ten důvod se jmenuje nedůvěra v právo.

Když bezprecedentní amnestie nepochopitelně pustila na svobodu hromadu lumpů, osvobodila tuneláře z 90. let, znehodnotila práci policistů, znehodnotila práci soudců, znehodnotila miliardy korun vynaložené na pochytání hrdlořezů, veřejnost ztratila poslední iluze, že právo u nás funguje. Že se vyplatí dodržovat zákony. Že poctivost se vyplácí víc než nepoctivost. Ekonomové už dlouho vědí, že rozdíl mezi zemí prosperující a neprosperující spočívá hlavně v dodržování práva, v míře korupce a v dlouhodobé stabilitě. Řeči o nejrůznějších „prorůstových balíčcích“ vlád jsou vedle toho jen plkáním. A tak mám strach, že amnestie, která tak dokonale zničila už tak chatrnou víru v právo, nás zase jednou na dlouhý čas odsoudila víc mezi země „rozvíjející se“ než „rozvinuté“. A pokud se potvrdí mé neblahé tušení, že se nyní prezidentskou volbou natěšená veřejnost znovu bude zklamaně divit, koho si to zvolila za prezidenta, budou zničeny poslední zbytečky důvěry v právo. A to bude další hřebík do rakve prosperitě.

(Mimochodem, každým dnem si říkám víc a víc: Zaplaťpámbu za náš ústavní soud. Je to jedna z mála našich funkčních institucí, která právo a duch zákona ještě ctí.)

Zkrátka myslím, že bychom prezidentské volbě měli přestat přikládat takovou důležitost.

(Kratší verze tohoto textu byla originálně napsána pro Literární noviny.)