Nevinná dobrosrdečná iniciativa, nebo nebezpečný nemorální precedent? V základních a mnohdy i středních školách je touto dobou zvykem, že děti si musí losovat jména spolužáků, kterým povinně mají dát dárek.
Odůvodňováno je to takto:
- Utužujeme kolektiv,
- musíme se učit spolupracovat,
- všichni se máme rádi,
- svému okolí musíme projevovat lásku.
Budiž pro záznam řečeno, že za mne je to vrcholně neetické a v rozporu s morálními hodnotami:
- Kolektiv ve třídě se sešel náhodně, není tedy žádnou hodnotou, a není hodnotou ani jeho “utužení”.
- Spolupracovat musíme jen tehdy, je-li to v našem zájmu, například jsme-li na pustém ostrově a na spolupráci závisí naše přežití. Je lží, že musíme spolupracovat vždy a v každém kolektivu.
- Je lží, že se všichni máme rádi. Nemáme. Někteří jedinci v kolektivu se také třeba nenávidí a je to zcela v pořádku.
- Je lží, že svému okolí musíme projevovat lásku. Láska je nevynutitelnou emocí, která vzniká jako odměna druhému za to, že jeho existence a jeho hodnoty ve mně vzbuzují radost.
- Vynucený dar není dar, nýbrž nástroj, jak druhého přimět k pocitu závazku.
- Protože ten, kdo se povinnému losování a obdarování vzepře, čelí kolektivnímu odsouzení, jedná se o akt kolektivního násilí páchaného na dětech.
- Pokud si dítě vylosuje, že má obdarovat spolužáka, který ho šikanuje, je to trestání oběti a oslava agresora; nejstrašnější představitelné znásilnění morálních hodnot.
- A v neposlední řadě je to zdanění rodičů. Jsou to totiž rodiče, nikoliv děti, kdo musí kupovat dárky cizím a zcela lhostejným dětem, které dost možná jejich vlastní děti zrovna šikanují, jen aby svým dětem zajistili, že nebudou veřejně odsouzeny.
Vím, že těmito výroky vyvolám tsunami nesouhlasu a odsouzení. Nechť. S tím žít umím. Zlo ale nesmíme mlčky trpět a ignorovat. Proti zlu se musíme vymezovat a pojmenovávat ho. A to i tehdy, pokud značná část kolektivismem indoktrinované společnosti neumí pochopit, že se jedná o pěknými slovíčky maskované zlo.
