Pojďme okrást střadatele

Problémem Evropy – a to Evropy v širším slova smyslu než jen eurozóny – není euro jako takové. Euro není prvoplánově chybným projektem. Problémem je měnová politika v eurozóně.

Problémem je to, že euro přijaly i země, které ho přijímat neměly, protože se do eurozóny hnaly nikoli z racionálních, nýbrž z prestižních a politických důvodů.

To, že euro přijaly země, které ho přijímat neměly, jako typicky Řecko, Portugalsko či Itálie, pak vedlo k tomu, že tyto země začaly mít díky spojení krize plus euro problémy. A politická samolibost pak zase vedla k tomu, že eurozóna odmítla tyto země z eurozóny pustit či vyhodit a začala je za každou cenu zachraňovat.

Tyto slabší země se sice podařilo v eurozóně udržet, ale za cenu toho, že náklady na toto udržení platí občané Evropy v záporných či extrémně nízkých úrokových sazbách.

My sice součástí eurozóny nejsme, ale týká se nás to skoro jako bychom byli. Kvůli ekonomické propojenosti si totiž u nás nemůžeme dovolit provádět měnovou politiku diametrálně odlišnou od té v eurozóně. Vlastně můžeme říct, že neblahé spojení krize plus euro kvůli geografické blízkosti eurozóny podstatně zhoršilo podmínky pro investování i u nás.

Nová válka Severu proti Jihu je v plném proudu. Nestřílí se v ní, ale mentálně jsou v ní lidé rozděleni skoro stejně jako kdysi. A vede se v Evropě. Dluhová krize totiž odkryla, že Evropa není rozdělena jen ekonomicky, ale právě i mentálně.

Jih Evropy má docela jiné priority než sever. Sever má pocit, že Jih si jen užívá života, zatímco on musí pracovat a šetřit. Přístup k šetření a splácení dluhů je prostě na Severu a Jihu dlouhodobě dost odlišný. Výsledkem je, že se cítí ukřivděni oba – Sever i Jih. Německo pomohlo Řecku a necítí vděk. Místo vděku malují někteří Řekové kancléřku Merkelovou jako karikaturu nového „vůdce“ Evropy v negativním slova smyslu.

To se začalo projevovat i v myšlení politiků a ekonomů. V létě roku 2015 se nechal populární francouzský levicový ekonom Thomas Piketty slyšet v německém deníku Die Zeit, že Německo nikdy neplatilo dluhy, a že tedy nemá žádné právo nyní školit Řecko, co by mělo dělat, aby dluhy splatilo. Tvrdí, že Německu byly odpouštěny dluhy z první i druhé světové války, a dokonce i z války prusko-francouzské (1870–1871). Připomíná dluhovou smlouvu z Londýna z roku 1953, v níž bylo 60 % německého zahraničního dluhu škrtnuto a zbytek restrukturalizován.

Levicový Piketty tvrdí, že prý existují čtyři řešení, jak se zbavit velkého dluhu: Zaprvé dodržovat sto let přísnou fiskální disciplínu a postupně splácet věřitelům, čímž ekonomika podváže svůj růst a poroste zbytečně pomalu. Nebo zadruhé bude uměle vytvořena inflace, která dluh požere. Nebo zatřetí vznikne zvláštní daň pro bohaté, která dluhy splatí. Anebo začtvrté se řecký dluh škrtne. Piketty na základě těchto „argumentů“ navrhl, aby se v Evropě konala konference, na níž bude dluh předlužených zemí škrtnut.

Ponechme stranou, že je to čistě účelová a nerozumná argumentace. Tak třeba vytvoření tak vysoké daně pro bohaté, že by z ní šlo závratný řecký dluh splatit, by okamžitě vedlo k přesunu jejich majetků mimo Řecko. A jakmile by Řecko ztratilo své průmyslové a investiční kapitány, bylo by na kolenou. Tito lidé, kteří vytvářejí pracovní místa a puls hospodářství, totiž bez řecké ekonomiky dokážou přežít kdekoli jinde. Řecko bez nich ale přežít nemůže… Což ostatně platí kdekoli na světě: Podnikatel dokáže podnikat, i když jeho zaměstnanec dá výpověď; zaměstnanec obyčejně začít podnikat nedokáže. Hostitelský organismus bez parazita přežít může; parazit bez hostitelského organismu ne. Bohatí dokážou přežít i bez státu; státní rozpočet bez bohatých nikoli. Ale vraťme se k myšlení evropských ekonomických a politických špiček.

Škrtnutí dluhu je okradením lidí, kteří v dobré víře investovali do státních dluhopisů a tomu kterému státu půjčili. Levicoví politici rádi šermují „sociální spravedlností“; když ale přijde na činy, neváhají běžné občany obrat o jejich úspory uložené třeba do penzijních fondů, které investovaly do „škrtnutých“ dluhopisů.

K nesplacení může dojít jen za zcela výjimečných okolností, kam spadá právě třeba válka. Nespadá do nich však neochota, neschopnost nebo lenost platit. Škrt dluhu vždy někdo zaplatí. Kdo by ho platil v případě Řecka?

Dluh přešel ze soukromých bank z velké části na Německo, Francii a Itálii. Zaplatili by ho tedy daňoví poplatníci těchto zemí. Dál přešel na ECB. Ta by vytiskla nové peníze a tím ho splatila. Výsledkem by ale byla inflace, která by okradla všechny lidi na planetě, kteří drží eura. Ještě dalším věřitelem je MMF. Škrt by tak zaplatily všechny členské země MMF, včetně třeba Etiopie či Bangladéše. Tyto země však asi těžko mohou za řecký dluh a sotva někdo může říct, že je morální od tak chudých zemí chtít, aby Řecko dotovaly.

Zkrátka odpuštění dluhů někomu, kdo svou nezodpovědností dosáhl stavu, ve kterém má problémy splácet, by bylo morálním hazardem. Další a další vlády by chtěly oddlužit stejným způsobem, aby mohly povolit stavidla populismu a utrácení cizích peněz.

Zkrátka škrtnout dlužníkovi dluh znamená okrást věřitele. To ani politik nezamluví. V Evropě se o těchto praktikách ovšem zcela vážně uvažuje.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)